Kašlou na klišé „sloka-refrén-sloka-refrén“ - svému bezbřehému stylu museli dokonce dát i vlastní škatulku. Složením matou diváky i pořadatele – než je vystoupením dostanou do varu. Zpěvák má tak velkou pusu, že by mohl konkurovat Micku Jaggerovi...
O-skupine
Kašlou na klišé „sloka-refrén-sloka-refrén“ - svému bezbřehému stylu museli dokonce dát i vlastní škatulku. Složením matou diváky i pořadatele – než je vystoupením dostanou do varu. Zpěvák má tak velkou pusu, že by mohl konkurovat Micku Jaggerovi – a klidně si na pódium vkráčí v boa. 100°C jsou tak sexy!
Skupina 100°C má v sobě navíc pořádný kus vyzývavosti, se kterou boří všechna dosavadní „pravidla řádného hudebního byznysu“, ještě větší kus poctivosti, s níž se do destrukce vrhá a megakus beraní opravdovosti, která jí to umožní. A navrch hudební talent. A taky talent, jak na pódiu všechny svoje přednosti zakrýt svůdnou ledabylostí, s níž se dobývají svět a dívčí srdce.
„Bylo to snad v Lázních Kynžvart: bubeníkovi bylo dvanáct a byl malinkej tak, že se diváci chodili koukat odzadu, jestli místo tý bicí soupravy nepoužíváme automat. Máme to nahraný i s našima hláškama: byli jsme jak holčičky, nikdo z nás ještě ani nemutoval,“ vzpomínají na jeden ze svých prvních koncertů. „O tři roky později nám říkali Hanson, zřejmě proto, že jsme byli všude nejmladší a všichni jsme měli dlouhý vlasy. Paradoxní je, že v tý době jsme měli svoje hardcoreový období,“ vzpomínají na pozdější léta. „A asi jsme byli i jedna z prvních českých kapel, která měla DJe. Nikdo nechápal – přijeli jsme na akci a první pořadatelova otázka zněla: Ten DJ hraje s váma, anebo až po vás?“ To už jsme ale skoro v současnosti. Kapela 100°C má přitom svou košatou osmiletou historii.
Zrod se odehrál doma v obýváku u bratrů Johánků. Obýváková kapela měla nejdřív dva členy: zpěváka a kytaristu v jedné osobě a bubeníka. „Náš taťka byl hudebník, sice skončil s aktivním hraním, ale nám s bráchou po večerech hrával a mě naučil pár základních akordů na kytaru. A protože táta byl baskytarista a my jsme basáka potřebovali, řekl jsem Ondrovi, se kterým jsem začal chodit na gympl. Spolu jsme se učili hrát na nástroje, spolu jsme se sehrávali od samého začátku, spolu jsme i skládali.“ Jedním z legendárních textů se na Mariánskolázeňsku stalo punkové Máslo, které si dodnes místní ještě pamatují: Jsem doma sám a mám hlad, proto jdu do ledničky sát, najdu tam máslo svý, už je skoro kyselý. A přece si ho dám – jen tak bez chleba. Mám hubu plnou másla, mám hubu plnou másla!
S technickou zdatností a počtem akordů se měnil styl kapely: ať už přes zmiňovaný HC přes hiphop a funky až k současnému stylu „mana“, který by kapela mohla popisovat dlouho, předlouho, anebo vůbec („my jsme to nikdy nijak nepojmenovávali, vždycky jsme dělali to, co se nám líbilo“). A měnilo se i obsazení: k zakládající trojici přibyl DJ („potkali jsme ho v autobuse, zrovna si koupil gramce, tak jsme si plácli“), později přibyl trumpetista („Chtěli jsme mít zvuk trubky. A taky není moc kapel, který by měli trumpeťáka. Ne, nebyl v tom záměr mít to, co nikdo nemá. Když ale bydlíš ve městě s 18 tisíci obyvateli, je tam sto hudebníků a dvě třetiny hrajou v dechovce, chceš mít samozřejmě to nejlepší a nejoriginálnější toho z muzikantského zbytku“.) Nakonec přibyl ještě trombonista, a na chvíli dokonce klávesista a saxofonistka, ale ten počet už byl koncertně nezvladatelný.
Skupina hrála na vlastní agenturou (Manaworld) pořádaných minifestivalech, objížděla okolí domovských Mariánských Lázní, obrážela festivaly. Na všech obsadila druhé místo – na plzeňské Múze 99, na Sokolovna Open v Toužimi, na Jim Beamu 2001: „Na finálovém koncertu na Brumlovce jsme vypadali jak z jinýho světa - měli jsme čepice, zvony, oražová mikina, boa, dredy, rastamanskou čepici… Jestli je imidž důležitá? Můžeš tím vyjádřit feeling a podpořit tím tvoje sdělení. Každej kouká, jak vypadáš a oblečení je i kulisa, ze který můžeš těžit. Bohužel, v Čechách se tahle stránka zatím podceňuje.“ Na soutěži Coca-Cola Popstar o dva roky později už 100°C zvítězili mezi 766 skupinami.
„Před Coca-Colou jsme jezdili i velký festivaly jako Trutnov, Rock For People, Králíky. Měli jsme zkrátka nahráno a možná, že už jsme svou muziku uměli líp prodat. Ale jestli z vítězství nějak žijeme? Mám dojem, že jsme to období po soutěži zapomněli. Prostě teď nahráváme album, dostali jsme šanci, kterou se snažíme kvalitně využít. A taky je super, že jsme mohli jet turné se Support Lesbiens. Nejdřív bylo těžký vystoupit před tisícovkami lidí. Nakonec jsme zjistili, že už nemáme strach, že se těšíme, že chceme předat tu energii. Asi jsme exhibicionisti. Zalíbilo se nám ve větších sálech byli jsme moc rádi za to, že lidi poslouchají naše písničky, aniž by si je mohli zazpívat. Nejsou totiž postavený na slokách a refrénech.“
Ještě něco Coca-Cola PopStar změnila? „Pořád děláme to samý a vlastně jsme pořád na začátku. Jen si teď přejeme, aby se naše debutová deska lidem líbila. Není na první poslech, nepodbízí se, ale probouzí různé emoce. A je v ní schovaný tajemství.“
Skupina 100°C má v sobě navíc pořádný kus vyzývavosti, se kterou boří všechna dosavadní „pravidla řádného hudebního byznysu“, ještě větší kus poctivosti, s níž se do destrukce vrhá a megakus beraní opravdovosti, která jí to umožní. A navrch hudební talent. A taky talent, jak na pódiu všechny svoje přednosti zakrýt svůdnou ledabylostí, s níž se dobývají svět a dívčí srdce.
„Bylo to snad v Lázních Kynžvart: bubeníkovi bylo dvanáct a byl malinkej tak, že se diváci chodili koukat odzadu, jestli místo tý bicí soupravy nepoužíváme automat. Máme to nahraný i s našima hláškama: byli jsme jak holčičky, nikdo z nás ještě ani nemutoval,“ vzpomínají na jeden ze svých prvních koncertů. „O tři roky později nám říkali Hanson, zřejmě proto, že jsme byli všude nejmladší a všichni jsme měli dlouhý vlasy. Paradoxní je, že v tý době jsme měli svoje hardcoreový období,“ vzpomínají na pozdější léta. „A asi jsme byli i jedna z prvních českých kapel, která měla DJe. Nikdo nechápal – přijeli jsme na akci a první pořadatelova otázka zněla: Ten DJ hraje s váma, anebo až po vás?“ To už jsme ale skoro v současnosti. Kapela 100°C má přitom svou košatou osmiletou historii.
Zrod se odehrál doma v obýváku u bratrů Johánků. Obýváková kapela měla nejdřív dva členy: zpěváka a kytaristu v jedné osobě a bubeníka. „Náš taťka byl hudebník, sice skončil s aktivním hraním, ale nám s bráchou po večerech hrával a mě naučil pár základních akordů na kytaru. A protože táta byl baskytarista a my jsme basáka potřebovali, řekl jsem Ondrovi, se kterým jsem začal chodit na gympl. Spolu jsme se učili hrát na nástroje, spolu jsme se sehrávali od samého začátku, spolu jsme i skládali.“ Jedním z legendárních textů se na Mariánskolázeňsku stalo punkové Máslo, které si dodnes místní ještě pamatují: Jsem doma sám a mám hlad, proto jdu do ledničky sát, najdu tam máslo svý, už je skoro kyselý. A přece si ho dám – jen tak bez chleba. Mám hubu plnou másla, mám hubu plnou másla!
S technickou zdatností a počtem akordů se měnil styl kapely: ať už přes zmiňovaný HC přes hiphop a funky až k současnému stylu „mana“, který by kapela mohla popisovat dlouho, předlouho, anebo vůbec („my jsme to nikdy nijak nepojmenovávali, vždycky jsme dělali to, co se nám líbilo“). A měnilo se i obsazení: k zakládající trojici přibyl DJ („potkali jsme ho v autobuse, zrovna si koupil gramce, tak jsme si plácli“), později přibyl trumpetista („Chtěli jsme mít zvuk trubky. A taky není moc kapel, který by měli trumpeťáka. Ne, nebyl v tom záměr mít to, co nikdo nemá. Když ale bydlíš ve městě s 18 tisíci obyvateli, je tam sto hudebníků a dvě třetiny hrajou v dechovce, chceš mít samozřejmě to nejlepší a nejoriginálnější toho z muzikantského zbytku“.) Nakonec přibyl ještě trombonista, a na chvíli dokonce klávesista a saxofonistka, ale ten počet už byl koncertně nezvladatelný.
Skupina hrála na vlastní agenturou (Manaworld) pořádaných minifestivalech, objížděla okolí domovských Mariánských Lázní, obrážela festivaly. Na všech obsadila druhé místo – na plzeňské Múze 99, na Sokolovna Open v Toužimi, na Jim Beamu 2001: „Na finálovém koncertu na Brumlovce jsme vypadali jak z jinýho světa - měli jsme čepice, zvony, oražová mikina, boa, dredy, rastamanskou čepici… Jestli je imidž důležitá? Můžeš tím vyjádřit feeling a podpořit tím tvoje sdělení. Každej kouká, jak vypadáš a oblečení je i kulisa, ze který můžeš těžit. Bohužel, v Čechách se tahle stránka zatím podceňuje.“ Na soutěži Coca-Cola Popstar o dva roky později už 100°C zvítězili mezi 766 skupinami.
„Před Coca-Colou jsme jezdili i velký festivaly jako Trutnov, Rock For People, Králíky. Měli jsme zkrátka nahráno a možná, že už jsme svou muziku uměli líp prodat. Ale jestli z vítězství nějak žijeme? Mám dojem, že jsme to období po soutěži zapomněli. Prostě teď nahráváme album, dostali jsme šanci, kterou se snažíme kvalitně využít. A taky je super, že jsme mohli jet turné se Support Lesbiens. Nejdřív bylo těžký vystoupit před tisícovkami lidí. Nakonec jsme zjistili, že už nemáme strach, že se těšíme, že chceme předat tu energii. Asi jsme exhibicionisti. Zalíbilo se nám ve větších sálech byli jsme moc rádi za to, že lidi poslouchají naše písničky, aniž by si je mohli zazpívat. Nejsou totiž postavený na slokách a refrénech.“
Ještě něco Coca-Cola PopStar změnila? „Pořád děláme to samý a vlastně jsme pořád na začátku. Jen si teď přejeme, aby se naše debutová deska lidem líbila. Není na první poslech, nepodbízí se, ale probouzí různé emoce. A je v ní schovaný tajemství.“
