Donedávna u nás Jaze Colemana znali především fanoušci kultovní kapely Killing Joke. Hudby znalá veřejnost zaznamenala také jeho symfonické opusy pro velikány rockové scény Rolling Stones, nebo Pink Floyd. Všeobecně známého hudebníka v naší zemi...
O-skupine
Donedávna u nás Jaze Colemana znali především fanoušci kultovní kapely Killing Joke. Hudby znalá veřejnost zaznamenala také jeho symfonické opusy pro velikány rockové scény Rolling Stones, nebo Pink Floyd. Všeobecně známého hudebníka v naší zemi z něj ale učinil až cenami ověnčený film Petra Zelenky Rok ďábla. Nonkonformní muzikant Jaz Coleman v něm jak hraje, tak se ve spolupráci s Čechomorem podílel na jeho hudební složce. Nyní nadešla doba, kdy se Jaz Coleman vrací se svou reinkarnovanou domovskou kapelou Killing Joke.
„Není to o nějakém znovudobývání našeho bývalého postavení. Každý, kdo rozumí muzice, ví, kdo v ní co znamená. My víme, že znovu nadešel čas, aby o sobě dali Killing Joke vědět. A jsme na to připravení.“ Jaz Coleman, 2003
Killing Joke založila v londýnské čtvrti Notting Hill roku 1978 dvojice zběhlých hudebníků ze skupiny Mat Stagger Band. Bubeník Paul Fergusson a zpěvák a klávesista Jaz Coleman do nově založených Killing Joke přibrali ještě baskytaristu Younga (celým občanským jménem Martin Glover Young) a kytaristu Geordieho (narozený jako K. Walker).
Debutové EP Turn To Red nahráli za peníze Colemanovy tehdejší přítelkyně a díky zájmu slavného DJe BBC Johna Peela se z nich záhy staly nové hvězdy. Jejich vystoupení v Peelově legendárním pořadu John Peel Session se řadí k nejlepším show odvysílaným v tomto pořadu koncem sedmdesátých let. Koncem roku 1979 už měli Killing Joke podepsaný nahrávací kontrakt s Island Records, který jim umoňoval založení vlastního labelu Malicious Damage.
Killing Joke se stali jednou z největších hvězd britské postpunkové éry. Fanoušky si získali drsným a temným rockem ovlivněným nastupující new wave, specifickým smyslem pro černý humor v textech, ale také nesmlouvavě vyostřenými politickými a společenskými postoji. Na koncertech návštěvníky překvapovali punkovým drivem, který často přecházel až v jakousi pódiovou psychózu. Pódium bývalo ozdobené provokativními a pro tehdejší britskou většinovou společnost nepřijatelnými obrazy a hesly. Jejich koncert ve skotském Glasgow byl zrušen poté, co na předchozím vystoupení publiku ukazovali plakáty zobrazující papeže žehnajícího pochodujícím zástupům nacistů.
Hned po vydání debutového singlu Wardance přešli Killing Joke se svým labelem k nové nahrávací firmě – společnosti EG, kde vzápětí vydali eponymní debutové album s dnes už legendárními drsnými tanečními singly Psyché a Follow The Leader. Hned o rok později, v roce 1981, vychází album druhé, nazvané What´s this For…! Killing Joke překypují invencí a za necelý rok vydávají už třetí studiové album Revelations.
V té době ale vyúsťuje Colemanova posedlost okultismem k víře v příchod Armageddonu a Coleman se společně s Geordiem uchyluje k cestě na Island, v jehož izolovanosti od okolního světa mu chtějí čelit. Přes tyto starosti Coleman stihne na Islandu spolupracovat s tamními kapelami, mimo jiné se skupinou Theyr, ze které později vyrostou základy slavných The Sugarcubes, kde svou hvězdnou kariéru odstartovala Björk. Konec světa nepřicházel a Young se brzy rozhodl pro návrat do Anglie – s dalším členem kapely Fergusonem zformoval novou skupinu Brilliant, zatímco zbytek Killing Joke s novým byskytaristou Ravenem se odebral za Colemanem na Island. Po čase se Killing Joke ovlivnění atmosférou chladného Islandu vydají zpět do Británie natočit další řadovou nahrávku Fire Dances.
Pro zbytek osmdesátých let ale mají většinu ze svých slavných dnů vybránu. Jednodušší, přímočeřejší podoba jejich hudby už fanoušky tolik neoslovuje a Killing Joke slaví jen občasné úspěchy. Po albu Outside the Gate v roce 1988 se skupina rozpadá a schází se až po dvou letech, aby s novým bubeníkem Martinem Atkinsem natočila album Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions. Fanoušci byli potěšeni návratem Killing Joke k temným,divokým, ale tanečním hudebním experimentům. Skupina se přesto odmlčela na další čtyři roky již jen jako trio Coleman, Youth a Geordie vydali roku 1994 zvukově velmi tvrdé album Pandemonium. Ve stejném roce jako skvělý záznam živého vystoupení na BBC – In Concert vydali své poslední album minulého desetiletí, anti-blairovský protest Democracy (1996). Na dlouhá léta Killing Joke pomyslně přenechali své svérázné hudební pojetí svým úspěšným fanouškům - hudebníkům: k odkazu Killing Joke se hlásily skupiny jako Nine Inch Nails, Nirvana, Faith No More, The Cult, nebo Metallica…
Až do roku 2003, kdy se Killing Joke překvapivě vrací na scénu. Ve studiích v Londýně a v Los Angeles vzniklo za producentského dohledu Andyho Gilla (mj. Gang Of Four, Red Hot Chili Peppers) nové bezejmenné album Killing Joke. Ve studiu se sešla kompletní sestava kapely z jejích slavných dob plus nikdo jiný než jeden z jejich největších fanoušků. Bubeník Dave Grohl (Foo Fighters, Nirvana).
Killing Joke opět posluchačům servírují špičkový temný a tvrdý rock doplněný o jejich pověstné apokalyptické vize. Srdce jejich starých fanoušků musí zaplesat. Jaz Coleman ani po letech nic neubral ze své divokosti: hned v prvním singlu Loose Cannon zpívá: „I´m an urban animal/One step from a cannibal, v hymnické hitovce „stadionových“ parametrů You´ll Never Get To Me pokračuje You´ll never get to me/Survival is my victory.
“Po letech nám to všechno opět šlo snadno. Pustili jsme se do nahrávání přímo hladoví po nových skladbách, plní chuti. Bylo to jako poprvé, jako bychom se ve studiu sešli nad debutovým albem. Všichni jsme byli naladěni na stejnou vlnu. Skládání textů tentokrát nebyl žádný problém, jakoby ze mě ty verše proudily samy. Písničky jako Total Invasion, nebo Blood On Your Hands reagují na korupci, kterou vidíte kolem sebe, ať už jste kdekoliv na světě, která vás zasáhne, kdykoliv zapnete televizi, nebo rádio. Svět blancuje na ostří nože a jestli chcete slyšet hudbu, která to reflektuje, jsou tu právě Killing Joke. Svět dnes potřebuje Killing Joke víc než kdy jindy.”
Dlouhá odmlka v kariéře Killing Joke ale neznamenala hudební nečinnost jejích členů. Young, který kdysi společně s Paulem Fergussonem založili výše zmíněný projekt Brilliant, se realizoval v činnosti kolem tanečního labelu Dragonfly a stal se slavným producentem, jehož jméno najdete na deskách od The Verve až po Crowded House.
Jaz Coleman nastoupil zcela jinou cestu. Vrátil se na vysoké školy v Lipsku a Egyptě, kde studoval hudební kompozici a stal se historicky prvním studentem ze západního světa, který absolvoval studium arabské hudby na Arabské konzervatoři. Výsledkem studií byla Colemanova Symphony No. 1 (1989), díky které ho jeden z nejlepších současných skladatelů Klaus Tennent nazval “naším novým Mahlerem”. Znalost hudební historie Středního Východu zúročil také při spolupráci s Anne Dudley, jinak členkou známých experimentátorů Art Of Noise na nahrávce Songs From The Victorious City.
V roce 1992 se Jaz Coleman přestěhoval na Nový Zéland a brzy se tam stal stálým skladatelem Aucklandského filharmonického orchestru. Poté nahrával také s Pražským symfonickým orchestrem, čeští posluchači jej dobře poznali díky spolupráci s Čechomorem, díky čemuž Colemanovo dílo zaznělo také v oceněném filmu Rok ďábla. Coleman je velmi žádaný umělec, za čest s ním spolupracovat si považují i takové hvězdy jako Mick Jagger (pro Rolling Stones napsal v roce 1994 Symphonic Music Of The Rolling Stones), Pink Floyd (Us and Them: Symphonic Music Of Pink Floyd, vyšlo 1995) nebo světově známý violonista Nigel Kennedy (symfonický hold The Doors pojmenovaný Riders On The Storm: The Doors Concerto).
Colemanův hudební záběr dosahuje až renesančních rozměrů a nikoho proto nepřekvapilo, když měla vloni v londýnské Royal Opera House v Covent Garden premiéru jeho opera. Na to, že byl v počátcích Killing Joke Coleman nazýván “šílencem”, vskutku oslnivá hudební kariéra.
“Hudba mě fascinuje ve všech svých podobách a zcela jistě nepotřebuju znovuformovat Killing Joke kvůli penězům. Prostě jen vím, že to udělat musíme. Pro nás samé, ale stejně tak pro tisíce fanoušků v Americe, Evropě...pro všechny, kteří nás opět chtějí vidět naživo. Právě v tomhle to pro mě vše spočívá.”
“Žít na místě, kde žiju já, na ostrově v Polynésii, znamená žít velmi izolovaný život. Na tom ostrově je malá kaplička a já pod ní často v noci sedávám třeba do tří v noci a učím se své klavírní kompozice. Život jako tento mi ale dobíjí baterky, takže když se teď vydáváme na turné, které bude mít stočtyřicet zastávek, vím, že na každém jediném koncertu jsem schopen dát do toho tolik, že to pro všechny návštěvníky bude velký životní zážitek. Bude to jako rituál, jako náboženský obřad. Bude to intenzivní, jak jen to je možné. Těším se na to. Těším se na chvíli, kdy budeme hrát na pódiu.”
Svět je zkažený a Killing Joke jsou zpátky, aby k němu vytvořili soundtrack.
„Není to o nějakém znovudobývání našeho bývalého postavení. Každý, kdo rozumí muzice, ví, kdo v ní co znamená. My víme, že znovu nadešel čas, aby o sobě dali Killing Joke vědět. A jsme na to připravení.“ Jaz Coleman, 2003
Killing Joke založila v londýnské čtvrti Notting Hill roku 1978 dvojice zběhlých hudebníků ze skupiny Mat Stagger Band. Bubeník Paul Fergusson a zpěvák a klávesista Jaz Coleman do nově založených Killing Joke přibrali ještě baskytaristu Younga (celým občanským jménem Martin Glover Young) a kytaristu Geordieho (narozený jako K. Walker).
Debutové EP Turn To Red nahráli za peníze Colemanovy tehdejší přítelkyně a díky zájmu slavného DJe BBC Johna Peela se z nich záhy staly nové hvězdy. Jejich vystoupení v Peelově legendárním pořadu John Peel Session se řadí k nejlepším show odvysílaným v tomto pořadu koncem sedmdesátých let. Koncem roku 1979 už měli Killing Joke podepsaný nahrávací kontrakt s Island Records, který jim umoňoval založení vlastního labelu Malicious Damage.
Killing Joke se stali jednou z největších hvězd britské postpunkové éry. Fanoušky si získali drsným a temným rockem ovlivněným nastupující new wave, specifickým smyslem pro černý humor v textech, ale také nesmlouvavě vyostřenými politickými a společenskými postoji. Na koncertech návštěvníky překvapovali punkovým drivem, který často přecházel až v jakousi pódiovou psychózu. Pódium bývalo ozdobené provokativními a pro tehdejší britskou většinovou společnost nepřijatelnými obrazy a hesly. Jejich koncert ve skotském Glasgow byl zrušen poté, co na předchozím vystoupení publiku ukazovali plakáty zobrazující papeže žehnajícího pochodujícím zástupům nacistů.
Hned po vydání debutového singlu Wardance přešli Killing Joke se svým labelem k nové nahrávací firmě – společnosti EG, kde vzápětí vydali eponymní debutové album s dnes už legendárními drsnými tanečními singly Psyché a Follow The Leader. Hned o rok později, v roce 1981, vychází album druhé, nazvané What´s this For…! Killing Joke překypují invencí a za necelý rok vydávají už třetí studiové album Revelations.
V té době ale vyúsťuje Colemanova posedlost okultismem k víře v příchod Armageddonu a Coleman se společně s Geordiem uchyluje k cestě na Island, v jehož izolovanosti od okolního světa mu chtějí čelit. Přes tyto starosti Coleman stihne na Islandu spolupracovat s tamními kapelami, mimo jiné se skupinou Theyr, ze které později vyrostou základy slavných The Sugarcubes, kde svou hvězdnou kariéru odstartovala Björk. Konec světa nepřicházel a Young se brzy rozhodl pro návrat do Anglie – s dalším členem kapely Fergusonem zformoval novou skupinu Brilliant, zatímco zbytek Killing Joke s novým byskytaristou Ravenem se odebral za Colemanem na Island. Po čase se Killing Joke ovlivnění atmosférou chladného Islandu vydají zpět do Británie natočit další řadovou nahrávku Fire Dances.
Pro zbytek osmdesátých let ale mají většinu ze svých slavných dnů vybránu. Jednodušší, přímočeřejší podoba jejich hudby už fanoušky tolik neoslovuje a Killing Joke slaví jen občasné úspěchy. Po albu Outside the Gate v roce 1988 se skupina rozpadá a schází se až po dvou letech, aby s novým bubeníkem Martinem Atkinsem natočila album Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions. Fanoušci byli potěšeni návratem Killing Joke k temným,divokým, ale tanečním hudebním experimentům. Skupina se přesto odmlčela na další čtyři roky již jen jako trio Coleman, Youth a Geordie vydali roku 1994 zvukově velmi tvrdé album Pandemonium. Ve stejném roce jako skvělý záznam živého vystoupení na BBC – In Concert vydali své poslední album minulého desetiletí, anti-blairovský protest Democracy (1996). Na dlouhá léta Killing Joke pomyslně přenechali své svérázné hudební pojetí svým úspěšným fanouškům - hudebníkům: k odkazu Killing Joke se hlásily skupiny jako Nine Inch Nails, Nirvana, Faith No More, The Cult, nebo Metallica…
Až do roku 2003, kdy se Killing Joke překvapivě vrací na scénu. Ve studiích v Londýně a v Los Angeles vzniklo za producentského dohledu Andyho Gilla (mj. Gang Of Four, Red Hot Chili Peppers) nové bezejmenné album Killing Joke. Ve studiu se sešla kompletní sestava kapely z jejích slavných dob plus nikdo jiný než jeden z jejich největších fanoušků. Bubeník Dave Grohl (Foo Fighters, Nirvana).
Killing Joke opět posluchačům servírují špičkový temný a tvrdý rock doplněný o jejich pověstné apokalyptické vize. Srdce jejich starých fanoušků musí zaplesat. Jaz Coleman ani po letech nic neubral ze své divokosti: hned v prvním singlu Loose Cannon zpívá: „I´m an urban animal/One step from a cannibal, v hymnické hitovce „stadionových“ parametrů You´ll Never Get To Me pokračuje You´ll never get to me/Survival is my victory.
“Po letech nám to všechno opět šlo snadno. Pustili jsme se do nahrávání přímo hladoví po nových skladbách, plní chuti. Bylo to jako poprvé, jako bychom se ve studiu sešli nad debutovým albem. Všichni jsme byli naladěni na stejnou vlnu. Skládání textů tentokrát nebyl žádný problém, jakoby ze mě ty verše proudily samy. Písničky jako Total Invasion, nebo Blood On Your Hands reagují na korupci, kterou vidíte kolem sebe, ať už jste kdekoliv na světě, která vás zasáhne, kdykoliv zapnete televizi, nebo rádio. Svět blancuje na ostří nože a jestli chcete slyšet hudbu, která to reflektuje, jsou tu právě Killing Joke. Svět dnes potřebuje Killing Joke víc než kdy jindy.”
Dlouhá odmlka v kariéře Killing Joke ale neznamenala hudební nečinnost jejích členů. Young, který kdysi společně s Paulem Fergussonem založili výše zmíněný projekt Brilliant, se realizoval v činnosti kolem tanečního labelu Dragonfly a stal se slavným producentem, jehož jméno najdete na deskách od The Verve až po Crowded House.
Jaz Coleman nastoupil zcela jinou cestu. Vrátil se na vysoké školy v Lipsku a Egyptě, kde studoval hudební kompozici a stal se historicky prvním studentem ze západního světa, který absolvoval studium arabské hudby na Arabské konzervatoři. Výsledkem studií byla Colemanova Symphony No. 1 (1989), díky které ho jeden z nejlepších současných skladatelů Klaus Tennent nazval “naším novým Mahlerem”. Znalost hudební historie Středního Východu zúročil také při spolupráci s Anne Dudley, jinak členkou známých experimentátorů Art Of Noise na nahrávce Songs From The Victorious City.
V roce 1992 se Jaz Coleman přestěhoval na Nový Zéland a brzy se tam stal stálým skladatelem Aucklandského filharmonického orchestru. Poté nahrával také s Pražským symfonickým orchestrem, čeští posluchači jej dobře poznali díky spolupráci s Čechomorem, díky čemuž Colemanovo dílo zaznělo také v oceněném filmu Rok ďábla. Coleman je velmi žádaný umělec, za čest s ním spolupracovat si považují i takové hvězdy jako Mick Jagger (pro Rolling Stones napsal v roce 1994 Symphonic Music Of The Rolling Stones), Pink Floyd (Us and Them: Symphonic Music Of Pink Floyd, vyšlo 1995) nebo světově známý violonista Nigel Kennedy (symfonický hold The Doors pojmenovaný Riders On The Storm: The Doors Concerto).
Colemanův hudební záběr dosahuje až renesančních rozměrů a nikoho proto nepřekvapilo, když měla vloni v londýnské Royal Opera House v Covent Garden premiéru jeho opera. Na to, že byl v počátcích Killing Joke Coleman nazýván “šílencem”, vskutku oslnivá hudební kariéra.
“Hudba mě fascinuje ve všech svých podobách a zcela jistě nepotřebuju znovuformovat Killing Joke kvůli penězům. Prostě jen vím, že to udělat musíme. Pro nás samé, ale stejně tak pro tisíce fanoušků v Americe, Evropě...pro všechny, kteří nás opět chtějí vidět naživo. Právě v tomhle to pro mě vše spočívá.”
“Žít na místě, kde žiju já, na ostrově v Polynésii, znamená žít velmi izolovaný život. Na tom ostrově je malá kaplička a já pod ní často v noci sedávám třeba do tří v noci a učím se své klavírní kompozice. Život jako tento mi ale dobíjí baterky, takže když se teď vydáváme na turné, které bude mít stočtyřicet zastávek, vím, že na každém jediném koncertu jsem schopen dát do toho tolik, že to pro všechny návštěvníky bude velký životní zážitek. Bude to jako rituál, jako náboženský obřad. Bude to intenzivní, jak jen to je možné. Těším se na to. Těším se na chvíli, kdy budeme hrát na pódiu.”
Svět je zkažený a Killing Joke jsou zpátky, aby k němu vytvořili soundtrack.