Blondie, nejslavnější popová kapela Ameriky, se vrací na scénu se skvělým novým albem The Curse Of Blondie. Překvapení z tohoto neočekávaného návratu jen umocňuje obsah alba: čtrnáct silných skladeb, které svým širokým stylovým záběrem z něj dělají doposud nejexperimentálnější nahrávku v historii kapely.

The Curse Of Blondie. Proč "prokletí"? Uvědomme si, že mezi vydáním šestého a sedmého řadového alba uplynulo neskutečných šestnáct let. Nezapomeňme na to, že skupina tehdy odešla na vrcholu svého úspěchu. Neopomeňme, že Chris, tvůrce hitů Blondie a kytarista kapely, mezitím onemocněl záhadnou a vzácnou smrtící nemocí - nakonec jí naštěstí úspěšně přemohl. Vzpomeňme, že řada jejich blízkých známých a kamarádů z hnutí punk a new wave, stylů, které Blondie umně a nezapomenutelně zkombinovali, už nejsou na tomto světě, nebo v lepším případě odpočívají a relaxují na Floridě. A neopomíjejme fakt, že nové album vznikalo celé čtyři roky. Zjistíme, že název alba má něco do sebe.

"Léta to pro nás fungovalo jako vtip," se smíchem vypráví Deborah Harry, zpěvačka a nejblonďatější člen kapely. "To je naše prokletí - tuhle větu jsme používali velice často vzhledem k tomu, jak divné věci se nám děly. Možná to někteří lidé berou vážně, ale my to chápeme jako takovou legrácku. Vlastně to zní jako název nějakého béčkového hororu," směje se Deborah. Á propos, když už je řeč o hororech, Debbie se představila jako herečka v hodně podivných kultovních filmech jako jsou Videodrome Davida Cronenberga (režisér proslavený filmy Moucha, Crash, nebo eXistenZ) a Six Ways To Sunday Normana Reeduse. A v neposlední řadě byla Deborah múzou H.R. Gigera, designéra Vetřelce, který také vytvořil obal jejího prvního sólového alba. A aby toho nebylo málo, zakládající člen Blondie, Chris, je známý tím, že má doma rozsáhlou sbírku okultních a hororových artefaktů.

"Prokletí" pronásledovalo i práce na nové nahrávce, která měla být připravena k vydání již před dvěma roky. Nahrané pásky se ovšem záhadně ztratily. Vrátily se - s nadsázkou řečeno - jako zombie: ti se v hororových příbězích vrátí vždy silnější, čerstvější a ještě s větší chutí a novou inspirací. A přesně tak se vrátili i Blondie.

The Curse of Blondie je jedenácté album skupiny, počítáme-li v to výběry "best of" a koncetní záznamy. Je to jejich osmé studiové album a možná to také překvapivě bude po hudební stránce dosud nejdotaženější nahrávka.

Blondie byla komerčně nejúspěšnější skupina v USA na přelomu 70. a 80. let. V říjnu roku 1973 se v newyorském klubu CBGB (považovaném za jeden z klubů, kde se formoval punk) seznámila Deborah (Debbie) Harry (narozena 1. července 1945 na Floridě) s kytaristou a skladatelem Chrisem Steinem (narozen 5. ledna v Brooklynu, NYC). Deborah již za sebou měla nepříliš úspěšné působení v kapele The Wind In The Willows (Vítr ve vrbách), kde působila v letech 1962-1968 jako doprovodná zpěvačka. Kromě toho také působila ve skupinách F.N.U.C.B." (First National Unaphrenic Church And Bank, 1966-1967), nebo The Stilettoes (1973-1974) A právě z trosek posledně jmenované skupiny vznikli v roce 1974 Blondie. Ze sestavy The Stilettos se v Blondie objevili: zpěvačka Debbie Harry (která za sebou kromě dosavadních pěveckých pokusů měla také kariéru barmanky z Kansas City a muži ji znali také s ušima časopisu Playboy), kytarista Chris Stein (jinak také student dějin umění), bubeník Billy O´Connor a basista Fred Smith. Skupina přijala název Blondie. Ke jménu skupiny Debbie Harry říká, že název vybrala podle volání řidičů nákladních aut: "Come on Blondie, give us a screw!" (pozn. screw=fuck). Navíc všechny zpěvačky, tj. Debbie, Julie a Jackie, byly blondýnky.

Členové skupiny se ale měnili téměř každý rok. V říjnu 1974 odešly po krátkém působení v kapele zpěvačky Julie a Jackie a nově je nahradily zpěvačky Snookie a Tish, také ty ovšem Blondie záhy - na začátku roku 1975 - opouští. Od začátku roku 1975 byla v Blondie zpěvačkou pouze Debbie. V říjnu 1974 přišel do skupiny Blondie kytarista Ivan Král, a to ze skupiny Luger, ale také on po pouhých třech měsících odešel do skupiny The Patti Smith Group. V květnu 1975 ze skupiny odešel basista Fred Smith. Do konkurzu na nového bubeníka inzerovaného slovy: "we are looking for high energy crazed power drummer" se přihlásilo čtyřicet adeptů, ze kterých byl nakonec vybrán až poslední z nich, Clement "Clem" Burke, (narozen 24. listopadu 1955 v New Yorku). Po dalších personálních změnách (nový basista Gary Valentine a klávesista James Destri), kapela konečně na začátku roku roku 1977 vydává u společnosti Private Stock Records své debutové album pojmenované prostě BLONDIE. Dočkalo se kladného přijetí a Blondie vzápětí odjedou turné jako předkapela Iggyho Popa a Davida Bowieho.

Vydavatelství Chrysalis Records odhalilo potenciál Blondie a skupinu od Private Stock Records vykoupilo - vzápětí jim zde vychází druhé album Plastic Letters. V listopadu 1977 se příchodem basisty Nigela Harrisona (narozen v Princes Risborough v Buckinghamshire v Anglii) ustálilo složení skupiny, která nadále fungovala jako sextet. Složení tedy bylo: Debbie Harry-zpěv, Chris Stein-kytara, Clement Burke-bicí, James Destri-klávesy, Frank Infante-kytara, Nigel Harrison-basa. Z alba Plastic Letters také vzešel první evropský hit skupiny, skladba Denis, coververze skupiny Randy & the Rainbows z roku 1963. Vzápětí po tomto úspěchu se Blondie prosadili díky dalšímu hitu (pocházejícímu taktéž z alba Plastic Letters): I'm Always Touched by Your Presence, Dear, která se umístila na druhém místě v britské Top Ten.

Třetím albem skupiny bylo Parallel Lines s vůbec největším hitem Blondie, singlem Heart of Glass (tento singl byl jejich vůbec první US Number One hit a také v Británii se jej prodalo přes jeden milion kusů). Tato skladba vešla před lety u nás ve známost v podání Věry Špinarové jako Kosmická láska. Album obsahovalo několik dalších hitů, mj. Picture This, Hanging on the Telephone, nebo Sunday Girl, který se dostal až na samý vrchol UK TOP 10. Parallel Lines se po celém světě prodalo přes dvacet milionů kusů!

Čtvrté album Blondie, Eat To The Beat, vychází v roce 1979, singl Dreaming zůstal o jediný stupínek pod vrcholem UK TOP 10. V USA nebylo album po komerční stránce příliš úspěšné, Británii ale bavily další hity z alba jako Union City Blue a Atomic (Number One v únoru 1980). V roce 1979 vychází také skladba Call Me, která se stala titulním motivem filmu American Gigolo s Richardem Gerem v hlavní roli. Všechny skladby alba navíc doprovází video, čímž se skupina zapisuje do hudební historie.

V roce 1980 se Blondie opět začalo dařit i v USA. Další album Autoamerican (leden 1980) obsahovalo mj. hit The Tide is High (další UK Number One), který stanul na vrcholu singlových hitparád jak v USA, tak v UK. Skupinu ovšem zmítala krize: Frank Infante se nezúčastnil nahrávání posledního jmenovaného alba a v roce 1981 upřednostinili jednotliví členové své vlastní projekty. Debbie Harry nahrála album Koo Koo, jehož obal stvořil již zmiňovaný "vetřelec" H.R. Giger, James Destri nahrál vlastní album Heart On The Wall, Clement Burke se vrhnul na produkování nadaných mladých kapel V NYC, Nigel Harrison se hraní věnoval v Anglii a Chris Stein složil soundtrack k filmu "Polyester".

Poté, co v roce 1981 vyšlo album The Best of Blondie, zdálo se, že skupina skončí. Snad kvůli trvající smlouvě s Chrysalis se Blondie ale sešli nahrát nové studiové album. To vychází v roce 1982 pojmenované The Hunter. Vztahy ve skupině však byly krajně napjaté a členové spolu komunikovali na čistě profesionální úrovni. Staré Blondie na albu připomínaly především skladby Island of Lost Souls - dosud poslední americký hit - The Hunter Get's Captured by the Game a English Boys.

V roce 1984 došlo k předvídatelnému rozpadu kapely. Debbie Harry se začala věnovat sólové kariéře a přitom pečovala o Chrise Steina, který onemocněl vážnou genetickou nemocí.

Debbie se objevila v mnoha filmech a začala se věnovat hudbě nejrůznějších stylů. James dal načas přednost rodině , Clem se podílel na nahrávání alb mnoha umělců. Zdálo se, že jejich cesty se rozdělily. Ale odloučení posílilo dávné přátelství. Když na několikrát opakovanou žádost odehráli jeden koncert, zjistili, že je společné hraní stále elektrizuje. A stále baví. Nebylo se příliš co divit, když se rozhodli natočit po dlouhých letech nové studiové album. Sedmé album neslo název No Exit, produkoval jej Craig Leon, který shodou okolností produkoval také vůbec první singl kapely X-Offender a před lety pracoval jako asistent Richarda Gottherera, producenta jejich albového debutu.

No Exit představilo Blondie jakoby ani žádný předchozí rozchod nebyl. Perfektní pop songy, nezaměnitelný vokál Debbie, atmosférické klávesy, brilantně zvládnuté kytary - byl to návrat se vší parádou, znásobený úspěchem skladby Maria, jedničkou hitparád ve čtrrnácti zemích. No Exit zmizelo z pultů více než dva milióny výlisků a podpořily jej rovnou dvě velká turné po USA, Velké Británii a starém kontinentu.

Svou silou a svěžestí má No Exit leccos společného s novým albem The Curse Of Blondie. Na jeho samém začátku zazní rap Debbie: "Je to nejlepší rap, který jsem od ní slyšel," říká na adresu pěveckého výkonu v úvodní písničce Shakedown Chris, který je společně s Debbie jejím spoluautorem. Brilantní text a hlavně jeho jasné podání připomene jiného blonďatého rapera původem z Michiganu.

První singl Good Boys složil Kevin Griffin (Better Than Ezra) a zpěvačka Debbie, pod videoklip se podepsal známý Jonas Ackerlund. Album je plné silných pop songů, nakažlivě působí hitová Hello Joe, věnovaná Joeovi Ramonemu, hned na první poslech zaujme Magic (Asadoya Yunta) inspirovaná okinawskou lidovou melodií, Blondie klasiku Cautious Lip připomene free jazzově naladěná Desire Brings Me Back.

Blondie jsou v nejlepší formě, což potvrzuje sama Debbie: "Kluci byli vždy dobří skladatelé a muzikanti, ale tentokrát jim to vyloženě sedlo. Je to divné, ale mám pocit, že se nám podařilo dát dohromady naší nejlepší nahrávku“ říká Debbie bez nejmenší známky ironie v jejím hlase. A to u ní není zrovna obvyklé.

Deborah Harry se objevila v 17 filmech, o Blondie bylo natočeno 43 televizních pořadů a jejich hudba zazněla v sedmi reklamách.