Někdy v roce 1981 začal při gymnáziu v Příbrami fungovat osmičlenný jazz-rockový band, který si říkal Colorit a na baskytaru v něm tehdy hrál Jan Suk. Společně s kytaristou a bubeníkem však z kapely záhy odešli, neboť se jim tato stylová podoba...
O-skupine
Někdy v roce 1981 začal při gymnáziu v Příbrami fungovat osmičlenný jazz-rockový band, který si říkal Colorit a na baskytaru v něm tehdy hrál Jan Suk. Společně s kytaristou a bubeníkem však z kapely záhy odešli, neboť se jim tato stylová podoba příliš nezamlouvala; chtěli hrát prostě jinak. Nově vzniklý rockový subjekt přibral ještě jednoho kytaristu a zvolil si zcela bezproblémový název (inspirovaný sladkými ovocnými bonbóny) Bon Pari. A vznikla skupina, o které její příznivci tvrdili, že „je to tak trochu jiná tancovačka“.
V sestavě Jan Suk (bg, voc), Petr David (ds, voc), Jan Štefl (g, voc), Ivan Korený (g) začala obrážet místní zábavy s vlastními písničkami, ovlivněnými Police a dalšími novovlnnými kapelami, což v době, kdy byla na tancovačkách striktně dodržována hard rocková linie, byla dost odvaha. Však se také soubor díky svému zaměření potýkal s neustálými problémy. Zpočátku se setkali s nepochopením samotných návštěvníků veselic, kteří na nezvyklou hudbu linoucí se z podií „čuměli jak puci“. A když si mládež na novou vlnu zvykla, tak se zase ozvali pořadatelé a různá okresní kulturní střediska - zákazy hraní, výpovědi od zřizovatele atd., atd…
V roce 1983 došlo k veselé a slavné historce. Kapelu těsně před jakousi taneční zábavou opustili oba kytaristé Korený (profi dráha u TOČRu) a Štefl, takže Bon Pari byli nuceni odehrát celou tancovačku na playback. „Tenkrát jsme odehráli asi první zábavu v historii českých tancovaček celou playbackem,“ řekl v knize „Excentrici v přízemí“ vedoucí kapely Jan Suk. „Polovina z tisíce lidských duší v sále nic nepoznala, bedňáci mlátili do vypnutých kytar a nám nezbylo, než se docela dobře bavit.“ Nicméně těsně předtím ho prý polívala hrůza.
Suk s Davidem si rychle našli náhradu. Na kytaru začal hrát (a občas zpívat) Vlasta Franěk, v kapele se objevil i nový nástroj - saxofon, který ovládal Milan Chlebna. Toto období pokládá soubor za svoji zlatou éru. Návštěvníci tanečních zábav si na neobvyklou skupinu rychle zvykli a její jednoduché, s odpichem hrané písničky s prostými, ale dobře zapamatovatelnými texty (Jan Suk) si vyřvávali společně s ní. Hitovky „Hasiči“, „Vašku nepij pivo“ či „Kšanda“ (Kšanda mi praskla / do voka mi mlaskla) jsou v oblasti mezi Plzní a Prahou známy dodnes. Avšak skupina nehrála jen tancovačky - v letech 1983-4 vystupovala v klubech nejen v Praze (dvojkoncerty Na Chmelnici nebo v Gongu) ale i po celé republice.
Bon Pari se v roce 1983 dostali i do finále Beat Salonu (celorepubliková soutěž amatérských skupin), kde skončila třetí za vítězným Mopedem a druhým Společenstvím Bédy Foltýna. O rok později odešel saxofoňák Chlubna a kapela nějaký čas hrála ve třech lidech. Pak došlo k pokusu zkusit to s Danem Kohoutem, ale na tvorbě skupiny se začalo až příliš projevovat jeho folkové cítění a i když se Dan od něj sám snažil oprostit, přesto to nějak nešlo.
V roce 1985 Bon Pari skoro tři čtvrtě roku stagnovali, ale v prosinci nabrali další hráče (Luboš Zelner - ks, tb, Leoš Frank - ks) a opět začali veřejně vystupovat. To jim vydrželo znovu asi rok a poté následoval další personální zvrat. Navíc stálá opora bandu bubeník Petr David odešel na vojnu, takže přibližně od roku 1987 se skupina scházela jenom sporadicky. Zkoušeli se noví hráči, např. kytarista Jiří Krov z bývalého Společenství Bédy Foltýna nebo saxofonista a klávesista Roman Šeda (místo Davida „bubnoval“ automatický bubeník), ale soubor stále jakoby „nežil“ tím správným kapelovým životem. Formálně sice existoval, nazkoušel nové písničky ale vždycky to vyznělo tak nějak do ztracena… To „opravdové“ hraní kapelu čekalo až od jara 1990, kdy opět začala vystupovat.
Význam skupiny Bon Pari je možné spatřovat v tom, že jako první začala pravidelně hrát na tanečních zábavách písničky vycházející z nové vlny, navíc vlastní provenience, což se zdálo být na začátku 80. let takřka nepředstavitelné. Svojí jednoduchou hudbou určitě ovlivnila a podnítila i vznik dalších mimopražských novovlnných kapel (kupříkladu plzeňská Znouzectnost se k Bon Pari dodnes hrdě hlásí). Připravila tak půdu pro některé výrazné osobnosti s vlastním názorem, které však díky své instrumentální mizérii neměly šanci se v metalové době špičkových instrumentálních výkonů uplatnit.
V sestavě Jan Suk (bg, voc), Petr David (ds, voc), Jan Štefl (g, voc), Ivan Korený (g) začala obrážet místní zábavy s vlastními písničkami, ovlivněnými Police a dalšími novovlnnými kapelami, což v době, kdy byla na tancovačkách striktně dodržována hard rocková linie, byla dost odvaha. Však se také soubor díky svému zaměření potýkal s neustálými problémy. Zpočátku se setkali s nepochopením samotných návštěvníků veselic, kteří na nezvyklou hudbu linoucí se z podií „čuměli jak puci“. A když si mládež na novou vlnu zvykla, tak se zase ozvali pořadatelé a různá okresní kulturní střediska - zákazy hraní, výpovědi od zřizovatele atd., atd…
V roce 1983 došlo k veselé a slavné historce. Kapelu těsně před jakousi taneční zábavou opustili oba kytaristé Korený (profi dráha u TOČRu) a Štefl, takže Bon Pari byli nuceni odehrát celou tancovačku na playback. „Tenkrát jsme odehráli asi první zábavu v historii českých tancovaček celou playbackem,“ řekl v knize „Excentrici v přízemí“ vedoucí kapely Jan Suk. „Polovina z tisíce lidských duší v sále nic nepoznala, bedňáci mlátili do vypnutých kytar a nám nezbylo, než se docela dobře bavit.“ Nicméně těsně předtím ho prý polívala hrůza.
Suk s Davidem si rychle našli náhradu. Na kytaru začal hrát (a občas zpívat) Vlasta Franěk, v kapele se objevil i nový nástroj - saxofon, který ovládal Milan Chlebna. Toto období pokládá soubor za svoji zlatou éru. Návštěvníci tanečních zábav si na neobvyklou skupinu rychle zvykli a její jednoduché, s odpichem hrané písničky s prostými, ale dobře zapamatovatelnými texty (Jan Suk) si vyřvávali společně s ní. Hitovky „Hasiči“, „Vašku nepij pivo“ či „Kšanda“ (Kšanda mi praskla / do voka mi mlaskla) jsou v oblasti mezi Plzní a Prahou známy dodnes. Avšak skupina nehrála jen tancovačky - v letech 1983-4 vystupovala v klubech nejen v Praze (dvojkoncerty Na Chmelnici nebo v Gongu) ale i po celé republice.
Bon Pari se v roce 1983 dostali i do finále Beat Salonu (celorepubliková soutěž amatérských skupin), kde skončila třetí za vítězným Mopedem a druhým Společenstvím Bédy Foltýna. O rok později odešel saxofoňák Chlubna a kapela nějaký čas hrála ve třech lidech. Pak došlo k pokusu zkusit to s Danem Kohoutem, ale na tvorbě skupiny se začalo až příliš projevovat jeho folkové cítění a i když se Dan od něj sám snažil oprostit, přesto to nějak nešlo.
V roce 1985 Bon Pari skoro tři čtvrtě roku stagnovali, ale v prosinci nabrali další hráče (Luboš Zelner - ks, tb, Leoš Frank - ks) a opět začali veřejně vystupovat. To jim vydrželo znovu asi rok a poté následoval další personální zvrat. Navíc stálá opora bandu bubeník Petr David odešel na vojnu, takže přibližně od roku 1987 se skupina scházela jenom sporadicky. Zkoušeli se noví hráči, např. kytarista Jiří Krov z bývalého Společenství Bédy Foltýna nebo saxofonista a klávesista Roman Šeda (místo Davida „bubnoval“ automatický bubeník), ale soubor stále jakoby „nežil“ tím správným kapelovým životem. Formálně sice existoval, nazkoušel nové písničky ale vždycky to vyznělo tak nějak do ztracena… To „opravdové“ hraní kapelu čekalo až od jara 1990, kdy opět začala vystupovat.
Význam skupiny Bon Pari je možné spatřovat v tom, že jako první začala pravidelně hrát na tanečních zábavách písničky vycházející z nové vlny, navíc vlastní provenience, což se zdálo být na začátku 80. let takřka nepředstavitelné. Svojí jednoduchou hudbou určitě ovlivnila a podnítila i vznik dalších mimopražských novovlnných kapel (kupříkladu plzeňská Znouzectnost se k Bon Pari dodnes hrdě hlásí). Připravila tak půdu pro některé výrazné osobnosti s vlastním názorem, které však díky své instrumentální mizérii neměly šanci se v metalové době špičkových instrumentálních výkonů uplatnit.
