O-skupine
Buck-Tick je japonská rocková skupina, která má pět členů: Acušiho Sakuraie (zpěv), Hisašiho Imaie (kytara, druhý hlas, zvuky a theremin), Hidehika Hošina (kytara a druhý hlas), Jutaku Higučiho (basová kytara) a Tolla Jagamiho (bicí). Zformovali se v roce 1984 a od té doby jsou téměř nepřetržitě aktivní. V průběhu své kariéry experimentovali s mnoha odlišnými hudebními žánry, včetně punku, post-punku, nové vlny, goth, industrial, elektronické hudby a klasického rock’n’rollu.
Spolu s X Japan jsou Buck-Tick běžně označováni za zakladatele vlny visual kei, třebaže nikdy nebyli typičtí představitelé. Členové mají navíc ke své dlouholeté a produktivní kariéře jako skupina i sólové projekty a spolupracovali s mnoha známými umělci, japonskými i zahraničními.
Historie:
Skupina Buck-Tick byla původně založena v roce 1984 pod jménem Hinan Go-Go. Všech pět členů žilo ve městě Fudžioka, v prefektuře Gunma. Hisaši Imai přišel s nápadem na kapelu, a chtěl ji založit i přesto, že tehdy neuměl hrát na žádný hudební nástroj. Naverboval svého přítele, Jutaku Higučiho, a spolu začali cvičit - Hisaši na kytaru, U-ta na basovou kytaru. Pak se U-ta zeptal Hidehika Hošina, se kterým se přátelil od prvního ročníku na střední škole, jestli by se chtěl také připojit. Protože byl Hide vysoký a přitažlivý, U-ta ho chtěl přesvědčit, aby přijal místo zpěváka, ale Hide měl větší zájem o hru na kytaru a nechtěl stát v popředí, takže se zpěvákem stal Imaiův známý Araki. Acuši Sakurai, rebelský spolužák Imaie, se kapele nabídl jako bubeník.
Imai pojmenoval skupinu "Hinan Go-Go" ("Hinan" znamená v japonštině kritika). Jakmile měli natrénováno dost na to, aby mohli hrát, začali vystupovat na menších místních akcích. Ze začátku hráli covery písní slavné japonské punkové skupiny The Stalin. Od počátku si byli vědomi své reputace a pokoušeli se odlišit od davu. Vystupovali v oblecích s vlasy vyčesanými nahoru a brzy přidali i bílý make-up.
Jakmile Imai odmaturoval, přestěhoval se s Arakim do Tokia a začal navštěvovat návrhářskou školu. U-ta a Hide odmaturovali o rok později a také se přestěhovali do Tokia. Přesto se o víkendech vraceli domů, aby mohli zkoušet a vystupovat. Během léta 1984 se kapela přejmenovala na Buck-Tick s výslovností "bakučiku", což je japonské slovo pro prskavku. Také začali hrát originální písně, které psal Imai.
Acušiho rodiče mu nedovolili přestěhovat se do Tokia, takže zůstal v Gunmě jako jediný. Trávil všechen svůj čas o samotě, často navštěvoval koncerty a sledoval vystoupení skupin v televizi, a rozhodl se, že už nechce hrát na bicí. Místo toho se chtěl stát zpěvákem. U-tův bratr byl rovněž členem kapely, SP, která zrovna přišla o zpěváka, a Acuši se zeptal Tolla, jestli by ho mohl nahradit. Toll jeho žádost odmítl a SP se rozpadli.
Nicméně ve stejnou dobu ostatní členové začali cítit nechuť k Arakimu. Imaiovy schopnosti v psaní písní se zlepšovaly, ale Araki nebyl schopný zvládat melodie. Ačkoliv to pro ně bylo bolestivé, kapela se rozhodla Arakiho vyhodit a Acuši zaujal jeho místo. Buck-Tick nyní scházel bubeník, ale toto místo bylo zaplněno bratrem U-ty, Tollem Jagamim, poté, co ho U-ta přesvědčil, že to pro něj bude nejlepší způsob, jak překonat ztrátu vlastní skupiny. Tak se zformovalo složení Buck-Tick, které se od té doby nezměnilo.
Hudební styl:
Hudba Buck-Tick se v průběhu let výrazně vyvíjela. Svá raná léta nazývají „vyloženým punkem“. Používali jednoduché rytmy a akordy, písně byly většinou v durových stupnicích a v textech často využívali angličtinu. S příchodem „Taboo“ a v průběhu „Kurutta taijó“ začali experimentovat s temnějším a dospělejším zvukem. Při „Darker Than Darkness –style 93-“ se vyvinuli do tvrdšího, hard-rockovějšího zvuku, který v jejich díle dosud přetrval, a který až do dob „Mona Lisa Overdrive“ kombinovali s elektronikou. V posledních letech u „Džúsankai wa gekkó“ vědomě přijali gotické pojetí, které zkombinovali s retro rock’n’rollem u alba „Tenši no Revolver“.
Některé elementy v jejich hudbě přetrvávají, například drnčivé kytarové akordy, výrazné basové tóny, skřípavý rámus elektronicky narušených zvuků a rozpolcené melodie, které klouzají mezi durovými a mollovými stupnicemi, stejně tak Acušiho charakteristický sytý baryton. Acuši je známý pro své dekadentní texty, které skládá převážně v japonštině, ale často naráží i na existenciální psychologická témata. Imai složil mnoho písní, které připomínají příběhy science-fiction, včetně témat jako například umělá genetické manipulace a počítačové pirátství, ale poslední dobou odbočil spíše k jednoduchým milostným písním.
Spolu s X Japan jsou Buck-Tick běžně označováni za zakladatele vlny visual kei, třebaže nikdy nebyli typičtí představitelé. Členové mají navíc ke své dlouholeté a produktivní kariéře jako skupina i sólové projekty a spolupracovali s mnoha známými umělci, japonskými i zahraničními.
Historie:
Skupina Buck-Tick byla původně založena v roce 1984 pod jménem Hinan Go-Go. Všech pět členů žilo ve městě Fudžioka, v prefektuře Gunma. Hisaši Imai přišel s nápadem na kapelu, a chtěl ji založit i přesto, že tehdy neuměl hrát na žádný hudební nástroj. Naverboval svého přítele, Jutaku Higučiho, a spolu začali cvičit - Hisaši na kytaru, U-ta na basovou kytaru. Pak se U-ta zeptal Hidehika Hošina, se kterým se přátelil od prvního ročníku na střední škole, jestli by se chtěl také připojit. Protože byl Hide vysoký a přitažlivý, U-ta ho chtěl přesvědčit, aby přijal místo zpěváka, ale Hide měl větší zájem o hru na kytaru a nechtěl stát v popředí, takže se zpěvákem stal Imaiův známý Araki. Acuši Sakurai, rebelský spolužák Imaie, se kapele nabídl jako bubeník.
Imai pojmenoval skupinu "Hinan Go-Go" ("Hinan" znamená v japonštině kritika). Jakmile měli natrénováno dost na to, aby mohli hrát, začali vystupovat na menších místních akcích. Ze začátku hráli covery písní slavné japonské punkové skupiny The Stalin. Od počátku si byli vědomi své reputace a pokoušeli se odlišit od davu. Vystupovali v oblecích s vlasy vyčesanými nahoru a brzy přidali i bílý make-up.
Jakmile Imai odmaturoval, přestěhoval se s Arakim do Tokia a začal navštěvovat návrhářskou školu. U-ta a Hide odmaturovali o rok později a také se přestěhovali do Tokia. Přesto se o víkendech vraceli domů, aby mohli zkoušet a vystupovat. Během léta 1984 se kapela přejmenovala na Buck-Tick s výslovností "bakučiku", což je japonské slovo pro prskavku. Také začali hrát originální písně, které psal Imai.
Acušiho rodiče mu nedovolili přestěhovat se do Tokia, takže zůstal v Gunmě jako jediný. Trávil všechen svůj čas o samotě, často navštěvoval koncerty a sledoval vystoupení skupin v televizi, a rozhodl se, že už nechce hrát na bicí. Místo toho se chtěl stát zpěvákem. U-tův bratr byl rovněž členem kapely, SP, která zrovna přišla o zpěváka, a Acuši se zeptal Tolla, jestli by ho mohl nahradit. Toll jeho žádost odmítl a SP se rozpadli.
Nicméně ve stejnou dobu ostatní členové začali cítit nechuť k Arakimu. Imaiovy schopnosti v psaní písní se zlepšovaly, ale Araki nebyl schopný zvládat melodie. Ačkoliv to pro ně bylo bolestivé, kapela se rozhodla Arakiho vyhodit a Acuši zaujal jeho místo. Buck-Tick nyní scházel bubeník, ale toto místo bylo zaplněno bratrem U-ty, Tollem Jagamim, poté, co ho U-ta přesvědčil, že to pro něj bude nejlepší způsob, jak překonat ztrátu vlastní skupiny. Tak se zformovalo složení Buck-Tick, které se od té doby nezměnilo.
Hudební styl:
Hudba Buck-Tick se v průběhu let výrazně vyvíjela. Svá raná léta nazývají „vyloženým punkem“. Používali jednoduché rytmy a akordy, písně byly většinou v durových stupnicích a v textech často využívali angličtinu. S příchodem „Taboo“ a v průběhu „Kurutta taijó“ začali experimentovat s temnějším a dospělejším zvukem. Při „Darker Than Darkness –style 93-“ se vyvinuli do tvrdšího, hard-rockovějšího zvuku, který v jejich díle dosud přetrval, a který až do dob „Mona Lisa Overdrive“ kombinovali s elektronikou. V posledních letech u „Džúsankai wa gekkó“ vědomě přijali gotické pojetí, které zkombinovali s retro rock’n’rollem u alba „Tenši no Revolver“.
Některé elementy v jejich hudbě přetrvávají, například drnčivé kytarové akordy, výrazné basové tóny, skřípavý rámus elektronicky narušených zvuků a rozpolcené melodie, které klouzají mezi durovými a mollovými stupnicemi, stejně tak Acušiho charakteristický sytý baryton. Acuši je známý pro své dekadentní texty, které skládá převážně v japonštině, ale často naráží i na existenciální psychologická témata. Imai složil mnoho písní, které připomínají příběhy science-fiction, včetně témat jako například umělá genetické manipulace a počítačové pirátství, ale poslední dobou odbočil spíše k jednoduchým milostným písním.