Počátky jejich hudební tvorby je třeba hledat v chladným únorových dnech roku 2005, kdy kamarádi ze školních lavic, Petier a Mikli, procházeli domovskou ulicí Hrbáč City a sdělovali si své dojmy ze svých nových středních škol. Znenadání uslyšeli „líbezné“ zvuky vycházející ze sklepa jejich kamaráda Michala. Mikli s Petierem se tedy vydali zjistit, kdo za tím rámusem stojí. A protože oknem sklepa uviděli kromě Michala také své bývalé spolužáky Kubu a Radka, neváhali a vstoupili dovnitř. Michal seděl za bicími, které dostal na Vánoce (opravdu pouze seděl – s nohama na kopákuJ), Radek s Kubou se snažili hrát na čerstvě zakoupené kytary a komba značky Behringer (tehdy suverénně nejlevnější kytarový set na trhu). Přestože kvalita jejich hudební produkce byla poměrně chabá, Mikliho a Peťu to uchvátilo. Mikli, který už tehdy měl zkušenosti s působením v kapele, se hned chopil mikrofonu a začal „zpívat“ (aniž by se zeptal jestli o to zbylí tři hudebníci stojíJ). Petierovi se taková strategie zalíbila a tak si na příští „zkoušku“ od Mikliho pujčil kytaru starou 30 let (Jolana Iris - dědictví po tatovi) a začal na ni hrát jako na basu (bez jakýchkoliv předešlých hudebních zkušeností….). Peťu to bavilo a zbylí kluci ho začali vehementně přemlouvat, ať si koupí basu, až jejich nátlaku podlehl. Přesvědčil své rodiče, aby mu poskytli finance na nový nástroj. Opět byla zachována jistá suverenita – byla to totiž suverénně nejlevnější basa na trhu, konkrétně Dimavery Jazz Bass, na kterou hraje dodnes. Tak už měla kapela všechny nástroje a začala hrát písně jako Amerika od Lucie, Knockin On Heavens Doors od Boba Dylana nebo třeba Ráno od kafáčů. Petier a Mikli ale také vytvořili první vlastní song s názvem Fiction,který byl namířen proti směřování tehdejší hudební scény. Protože měli tehdy světové cíleJ, rozhodli se psát texty anglicky. Kapelu ale musel opustit bubeník Michal, protože tento post byl zaslíbený Radkovu nejlepšímu kamarádovi Fóglovi, který si právě koupil bicí. Proto došlo ke stěhování z Michalova sklepa do nové zkušebny v bylnickém Domě dětí a mládeže.

Kapela v tzv. „pekle„ našla ideální prostředí a začala usilovně zkoušet a tvořit nové „hity“. Texty, které psali Peťa a Mikli, byli značně depresivní. Dostavili se ale také první problémy: hrálo se na hrozný aparát (např. 15W hi-fi věž pro zpěv a basu), Fogl (později i Radek) stále častěji na zkouškách chyběli a začaly hádky kvůli názvu. Fógl, Radek a Kuba prosazovali název FOGMA (FOgl,Gogela,MAtocha). Mikli s Peťou ale toužili po něčem světovějším. Zalíbilo se jim slovo Eyesore, znamenající trn v oku, které bylo prvně použito v textu písně Unnamed. Tento spor přetrvával hodně dlouho. Jelikož Foglovo tehdejší hraní bylo fakt zoufalé a kapelu brzdilo (a sraloJ), začal na zkoušky opět docházet Michal, který Fogla učil základy hry na bicí. Některým členům už v té době docházelo, že Fogl asi v kapele moc dlouho nevydrží. Navíc se začalo ukazovat, že i Radek nemá ke kapele tak silné pouto – nebyl jí ochotný obětovat tolik času, kolik bylo třeba, a bral ji asi jen jako jeden ze svých mnoha koníčků (např.nehynoucí láska k motocyklům - tím se výrazně lišil od sousedovic Toníčka, který žádné koníčky neměl (ale možná měl ovečky).Teď trošičku ztratili serióznost, takže zase chvilku vážně. Působení v pekle se pomalu chýlilo ke konci a hádky se stupňovaly… ve zkušebně bylo zkrátka dusno. Na jedné z posledních zkoušek v pekle kapelu navštívil Petr Škrabal, zpěvák místní kapely MASTER. Kluci měli v té době o své tvorbě značné mínění, Petr je ale posadil zpátky na zem a poradil jim, ať se naučí jednoduchou, na začátky ideální skladbu Basket Case od Green Day. Ta byla ale na tehdejší schopnosti členů kapely moc náročná (což je i teďJ). Těsně před prázdninami ale museli kluci opět změnit své působiště (pro nechápavé: Těsně před prázdninami ale museli kluci opět změnit zkušebnuJ).
Přechodným útočištěm se jim stala garáž Gogiho (Gogi=Kuba) prarodičů. Kvůli nadměrnému hluku toho měli ale sousedi brzy plné brýle (brýle=předchůdce kontaktních čoček). Naštěstí se naskytla možnost zkoušet přes prázdniny v bývalém rockovém klubu Olympia v kulturním domě v Brumově. Ještě předtím ale došlo k zásádní věci. Byli vyhozeni Fogl a Radek, protože jejich docházka na zkoušky byla poslabšího ražení. Možná že kapelu typu Iron Maiden by ztráta třetího kytaristy mrzela, ale pro kluky to až tak velká tragedie nebyla. Horší bylo, že neměli bubeníka. Naštěstí se ale objevila příležitost hrát znovu s Michalem. Protože to byl jediný místní bubeník, kterého znali (a protože Travis Barker zrovna leštil svoje cadillaky a Dave Grohl nahrával dvojalbum In Your Honor) , přivítali ho s otevřenou náručí. Společně se dohodli na názvu EYESORE a tím začala nová éra. V této době nastal obrat k lepšímu, kluci se mimo jiné složili na nový zesilovač a začali pracovat na tvorbě bicích linek (kuchyňských už měli dost) do svých songů. Zkoušky byly téměř každý den, ale byla na nich vždy přítomna spousta kamarádů, a proto se tvorbě nevěnovali naplno a všechno šlo pomalu. Přesto bylo ale ke konci prázdnin hotových 8 písní. Bicí byly jednouché, ale byly. Kapela se tedy rozhodla uspořádat první koncert pro přátele a rodiče. Návštěvníci tohoto koncertu byli asi hluší, a tak tleskali. Kluci si to řádně užívali.
Všechno jednou někdy končí a prázdniny nejsou výjimkou. S jejich koncem přišlo další stěhování. Garáž u Gogiho měla opět tu „čest“ chlapce přivítat. Z dlouhodobého hlediska to ale bylo nevyhovující prostředí. Naštěstí se ale víceméně náhodou podařilo sehnat plac nad hospodou u bylnického hřiště. Právě tady vznikly další nové songy Mystic Punk (shoda názvu s jistým hudebním stylem je čistě náhodná,byl to spíš metal) a Slunce v duši. Tato píseň, kterou Peťa napsal o svém sousedovi, byla konečně první vlaštovkou letící do punkrockových krajin. Vlastního materiálu bylo relativně dost, proto se zrodil nápad nahrát svůj demáč. Na studio nebyly prachy, a tak se toto CD, které dostalo název „Industriál“, nahrávalo pomocí notebooku a dalších vlastních prostředků. Tato nahrávka je dnes velice raritní a má ji pouze několik blízkých přátel kapely. Původní zaměr posílat tento demo snímek do všech gramofirem v ČR se naštěstí z neznámých důvodů nepodařil zrealizovat. Gott sei Dank! Další zajímavou zkušeností byla příležitost zahrát si na svatbě Kubových známých (konkrétně jeho mamky J). S rostoucím množstvím alkoholu v krvi to byla čím dál tím větší zábava. Obecenstvo, které tvořili především postarší lidé, bylo famózní. Pařili jak na Woodstocku 94 (bahno po nás sice neházeli,ale jinak špica J!!!!!!!!).

Následující období ale rozhodně nemělo parametry kvalitní české pohádky. Petier začal objevovat punkrock, kterému postupně přišel na chuť také Gogi. Tento fakt se projevil v dalších nových písních. Mikli, odkojený kapelami typu Iron Maiden, prosazoval metalovější cestu (ovšem bez kožených bundJ). A tak nastaly kritické hádky ohledně směru, kterým se kapela měla ubírat. Michala to ale také táhlo více k punkrocku, a tak musel Mikli ustoupit (dnes je za to velmi rád). Kapela udělala za svou dosavadní tvorbou tlustou čáru a začala v podstatě od nuly. Základem se staly optimističtější texty. Mikli přestal tolik řvát a začal se snažit trochu zpívat. A jak běžel čas, přibývalo také nových písní, ale bohužel i zkoušek, na kterých chyběl bubeník Michal – ten totiž tou dobou podlehl kouzlu dvoutaktového motoru svého jednostopého stroje (motocykl). A protože hádek není nikdy dost, byly na denním menu i tenkrát. To vše vyústilo v odchod Michala (ten byl ale naštěstí jen dočasný - čtěte dál!). Zbytek skupiny šel zapít smutek na zábavu do Val. Klobouk s jasným cílem: najít nového bubeníka. Kluci, plní odhodlání, elánu a levného vína, chodili za každým a ptali se jestli není náhodou bubeník, až našli dva Milany: Milana Xxx a Milana Yyy. Jelikož prvně jmenovaný je na plný úvazek členem Power 5, obrátili se na Milana Yyy, který podle očitých svědků kamarádil s dvojšlapkou a uměl výborně zahrát Smells Like Teen Spirit. Ale než mohlo dojít k první společné zkoušce, zavládla nostalgie a jak tomu tak v pohádkách bývá, Michal se vrátil zpět a navíc ve velkém stylu – jeho bubenické umění rapidně vzrostlo. Krize byla znovu zažehnána. Dál se tvořilo, až bylo dostatek materiálu na nahrání nového dema. Michal vypůjčil od svého souseda čtyřstopé nahrávací studio. Mezi tím si oba kytaristi koupili nové kytary, basák kombo a bubeník bicí. A tak byla naděje, že zvuk nové nahrávky bude lepší než u té předešlé. Nahrávání zabralo celé prázdniny, protože kapela si „dělala všechno sama“ (to víš, na baby nebyl čas). Toto amatérsky nahrané CD nese název „Ztráty a nálezy“ a obsahuje osm písní. Dvě dema už byly na světě, ale koncerty zatím nepřicházely. 23. září 2006 se ale všechno změnilo! Kapela vystoupila v areálu Brumovského muzea před publikem cca 200 lidí. Na koncertě, který se docela povedl, bylo přítomno mnoho zdejších hudebníků, a tak kapela získala cenné kontakty, díky nimž přicházela další vystoupení.
Zbytek historie napíše čas....