Začněme od začátku, tedy od kapel Šperhák a Šperk, které Fleretu předcházely. Všímat si jich budeme z jednoho prostého důvodu, hráli v nich muzikanti z pozdějšího Fleretu a stejně jako oni, přešly do pozdějšího repertoáru i některé písně...
O-skupine
Začněme od začátku, tedy od kapel Šperhák a Šperk, které Fleretu předcházely. Všímat si jich budeme z jednoho prostého důvodu, hráli v nich muzikanti z pozdějšího Fleretu a stejně jako oni, přešly do pozdějšího repertoáru i některé písně jako například Cestou z Bílého koně, Listy, Baba Jagga, Třetí zvonění.
U samotného zrodu toho všeho byli dva, Zdeněk Hrachový a Petr Chrastina. Znali se již z dob před vojnou, kdy si spolu občas u Dřevnice zajamovali. Během vojny se občas písemně informovali nejen o vojně samotné, jaká je to pakárna, ale hlavně si sdělovali i hudební zkušenosti nabyté "v zeleném". Čím dál víc je lákalo rozjet to po vojně spolu na poli hudby. Korunu všemu nasadil Petr Chrastina v posledním dopise, který Zdeňkovi od něj na vojnu přišel: "Udělěj to jak chceš, ale zpět z vojny pojedeme spolu Šohajem v tu a v tu dobu!" V tom vlaku se skutečně sešli a celou cestu domů kuli pikle, jak to společně rozbalí. Jako jediný možný hudební směr si zvolili folk, protože k němu na vojně oba přičichli a taky proto, že hned po vojně neměli finanční prostředky na aparaturu, tolik potřebnou na hraní bigbeatu.
Po jednom koncertě AG Fleku ve Zlíně (tehdy ještě Gottwaldově) na podzim roku 1982 si domluvili zkoušku ve Vizovicích a tam také hned meditovali, jak dál. Začali fikaně. První byla image. Sešli se v obchodním domě a koupili si krásná hnědá manšestrová saka s tím, že je rychle onosí, aby chytla takový ten důchodcovský lesk. K tomu ošoupané jeansy a nějaké korálky a měli jasno. Horší už to bylo s muzikou. Neměli vlastní texty, ale o to víc bylo hudebních nápadů a elánu do práce. Přejali Slunečnici od Hutky, nějaké věci od PPM (Peter, Paul a Mary). Zhudebnili Slepé muzikanty od Jiřího Wolkera. To však bylo stále málo, a tak zkoušeli nějaké věci sami textovat. Zdeněk Hrachový cosi otextoval a něco z toho i hráli, ale jakási autosoudnost jej (podle jeho slov) zaplať pánbůh v této činnosti zabrzdila.
Hrálo jim to dobře, ale chyběly jim nějaké hlasy. Taky věděli, že duo není kapela a začali mít touhu se rozšiřovat. Petr si vzpomněl na svou kamarádku, se kterou udržoval tzv. "písemný styk" během vojny a věděl, že velice dobře zpívá. Dělala poslední ročník státní konzervatoře v Brně, obor zpěv a klavír. Tak hodili udičku, kamarádka byla nadšená a v listopadu 1982 se duo Hrachový - Chrastina rozšiřuje o zpěvačku Simonu Královou. Její sympatie si prý získali i tím, že hned na druhou zkoušku jí koupili k svátku kalhotky. Okamžitě pochopila, že to s nimi nebude mít lehké, nicméně v prosinci 1982 vzniklo trio Šperhák. Název Šperhák zvolili proto, že v dobách totalitních byla móda folku do něčeho svými texty rýpat, špárat. Naštěstí to špárání nechali jiným. Jediné, čím rýpali, byl název. Opravdu se věnovali víc muzice, než textu. Simona měla hudební vzdělání a tudíž je učila harmonii, vedení hlasových linek, tvorbu vokálů atd.
Nabušení těmito teoretickými znalostmi a předešlými hudebními zkušenostmi absolvovali v prosinci 1982 první vystoupení ve Zlíně-Mokré ve Wet klubu. Byl to nějaký vánoční večírek a hráli na něm zhruba sedm písniček. Jaký mělo jejich vystoupení ohlas, to už není podstatné, důležité byly dvě okolnosti:
V publiku seděl jejich kamarád z výzkumáku Vlasťa Zálešák, který za nimi po vystoupení přišel do baru a nabídl své texty. Otevřel jim oči v tom, že není třeba dělat převzatou muziku, které je všude dost, ale že začnou, tedy s jeho pomocí, dělat vlastní tvorbu.
Poprvé se potkali se Staňou Bartošíkem, který na večírku vystoupil s kapelou WC Folk.
V době vzniku Šperháku každá kapela, která se chtěla prezentovat veřejně, musela projít kruhem Porty. I oni se přihlásili na Portu ve Zlíně. Ta byla v lednu 1983 na tamní Malé scéně. Tím měli další hnací motor - tvrdé zkoušení na Portu. Jako staří bigbeati věděli, že basa tvrdí muziku a taky si už na Portu přivedli kontrabasistubaskytaristu Staňu Pavelku. To byl nápad Zdeňka Hrachového, hrávali spolu ještě před vojnou bigbeat ve složení Hrachový - Pavelka - Šedivý - Musial. Na Portě skončili třetí, první byl WC Folk se Standou Bartošíkem.
Následovalo několik vystoupení Šperháku v sestavě Hrachový - Chrastina - Králová - Pavelka a někdy v květnu 1983 se se Staňou Pavelkou rozloučili (rodinné problémy).
Staňa neměl tak veliký přínos do kapely jako basista, ale do dějin skupiny se zapsal zlatým písmem, protože přivedl textaře Libora Myslivečka a dal tak vzniknout důležitému tandemu Hrachový - Mysliveček. Texty kapely vyletěly rázem o několik tříd nahoru a kapela začala pracovat s velice kvalitním hudebním a textovým materiálem, již vlastním.
Do roku 1983 hrála kapela ještě jedno krátké období s kontrabasistou Petrem Chludem. Toho pro změnu přivedla Simona Králová. Petr Chlud byl ostřílený vlk, neboť měl za sebou už vystupování u Wabiho Daňka v kapele Rosa. Bohužel, Petr musel zakrátko odejít na pět měsíců na vojnu, a tím pádem opět vystupovali jako trio. Dokonce si zahráli i na kapelníkově svatbě 6. 8. 1983.
Kapela střídavě zkoušela u Chrastinů ve Zlíně, u Hrachů ve Vizovicích a v LŠU Malá scéna ve Zlíně.
Velké a převratné změny nastaly na podzim roku 1983. To začal s kapelou hrát David Šedivý, který se vrátil z vojny. Ovládal výborně flétny, klavír a navíc měl obrovské zkušenosti ve sborovém zpívání. To všechno znal Zdeněk Hrachový už z předvojenského bigbeatování s Davidem, a proto ten nástup okamžitě po vojně. S příchodem Davida se změnilo i aranžmá nových písní Šperháku, protože David byl velmi ovlivněn kapelami Pink Floyd a Genesis a miloval velké hudební plochy.
Tady se začaly pomalu odsouvat teoretické znalosti Simony Králové a velký důraz se klade na Davidovy aranžerské i pěvecké schopnosti. Vznikl nový skladatelský tandem Hrachový - Šedivý (Bečva, Hřbitovy ptáků, ...), který se nedal ničím zastavit, natož pak nějakým ženským názorem. To se samozřejmě nelíbilo Simoně Králové a ta po koncertě na Podřevnickém verpánku na podzim 1983, kde dostala nabídku zahraničního angažmá v barové kapele, oficiálně 9.12.1983, ze Šperháku odešla.
Tehdy už ale kapela zacvičovala z doprovodné kytary přeškoleného baskytaristu Pavla Husára, zvaného Kačes a začala se nová éra velmi známé sestavy Hrachový - Šedivý - Chrastina - Husár. Toto byla sestava, která vlastně poprvé kapelu proslavila, respektive dala vědět, že něco takového může existovat. V tomto období má kapela neustále název Šperk.
Ještě se vraťme k příchodu Pavla Kačese Husára. Toho do kapely dovedl vlastně Petr Chrastina. Hrávali spolu před vojnou v bigbeatové kapele Zkrat. Kačes byl v době 1981-83 na vojně, a právě o prázdninách 1983 byl doma na dovolence a náhodou potkal Petra (zase si zahrála náhoda, ale pokud to platí jako v matematice, že mímus a mínus dá plus, tak to bylo asi napevno domluvené). Petr vzal Pavla alias Kačese na zkoušku k Simoně. Vysvětloval mu, že hrají folk a Kačes nevěděl, co to je. Možná proto taky na tu zkoušku přišel. Byl nadšený z toho, jak zpívají trojhlasy a bez jakýchkoli domluv se rozešli.
Na Kačese si v období změn v kapele na přelomu let 1983 a 1984 vzpomněli, a tak s nimi od Nového roku začal vystupovat. Celkem rychle se přeškolil z doprovodné kytary na baskytaru.
David byl rád, když se mohl motat kolem nějaké ženské sukně, a proto ihned po Silvestrovském večírku dovedl v lednu novou zpěvačku Janu Dubnickou (současná manželka Vlastimila Redla - i z toho lze usuzovat, že Fleret byl s Vlastou Redlem propojen velmi silnými pouty).
A v takovéto sestavě, kterou můžete vidět už jen na fotkách vpravdě historických, ještě pod názvem Šperk kapela vybojovala v únoru 1984 první místo v okresním kole Porty ve Zlíně s postupem do Brna.
Na jaře 1984 přivádí Kačes další posilu - kolegu z práce, výborného kováře, člověka, textaře - Jana Mrlíka. Ten přináší nové texty (Svitovjanka, Příběh Fanoša v pálenici usnuvšího, atd.) a začíná s kapelou natrvalo spolupracovat. Vedle Libora Myslivečka tak mají dalšího skvělého textaře.
V Brně hráli tak nějak normálně, tentokrát ještě bez postupu dál, ale taky bez ztráty desítky. Hráli Listy (Zafúkané), V předklonu, Dlaně tvého těla, Baba Jaga (Tož vitajte, ogaři) a Třetí zvonění (Zafúkané)
V květnu 1984 zrušili zřizovatele skupiny - Městský výbor SSM Gottwaldov - každá skupina musela mít totiž v té době zřizovatele, pokud se chtěla veřejně prezentovat. Tím pádem mohli opustit název Šperk, který se jim tehdy už nelíbil, a začít se jmenovat nějak slušně. A od toho měsíce je název kapely jasný a neměnný - Fleret.
Díky novému zřizovateli, kterým se stalo Městské kulturní středisko Vizovice, jmenovitě Pavel Ťoukálek, dostali i svou první vlastní zkušebnu - jednu místnost na hasičárně ve Vizovicích.
V červnu 1984 odchází z kapely Jana Dubnická. Důvodem bylo asi zvyšování nároků kapely na jednotlivé členy. V Janině případě šlo o hru na housle. Kapela z ní chtěla mít výbornou houslistku, Jana chtěla spíš zpívat, a proto se s ní po vzájemné domluvě rozešli a zůstala pouze pánská sestava.
Tou dobou se kapela seznamuje s Vlastou Redlem. Jejich setkání má pro Fleret a potažmo i pro Vlastu Redla obrovský a zásadní vliv minimálně v několika následujících letech. Vlasta Redl o tom mluví s odstupem několika let v rozhovoru pro časopis Folk & Country:
Jak došlo k tomu, že tvoje písničky začal hrát Fleret?
No právě, v tý době, kdy mě nikdo nechtěl a nikdo mě neznal, ani Fleci nechtěli hrát moje věci, protože nevěděli, jestli jsou dost dobrý. Byly jednoduchý oproti tehdejší muzice. Oni měli trošku strach, jestli to nebude vypadat podbízivě. A jednou jsem seděl na Myslivně, v kapse asi deset korun a ti Flereti šli kolem a mávali na mě, že mě viděli na Portě, že to bylo super. Ríkal jsem, že mě to teší, že to slyším. Tak si tam sedli a opili jsme se a oni mě pozvali, ať s nima jedu, že maj koncert pro ňákej fanklub Václava Neckáře. Tak jsme se opili ještě důkladnějc a zkamarádili a od tý doby se celej můj život strašně radikálně změnil.
Oni, na rozdíl ode mě, měli dokonalý přehled o každý svíci, o každý svatbě, o veškerých narozeninách, které proběhly ve Zlíně, a všude byli zváni a já s nima. Už jsem tam nebyl sám a nešťastnej, jestli to někam vede. Skoro půl roku jsem se s nima tahal jenom po hospodách. Já je vždycky bral jako partu a beru je tak i dodnes. Jsou to muzikanti, přidou před lidi, který to nezajímá a oni je urvou. Když budou chtít, tak je urvou. Maj na to. Asi po půl roce jsem jim řekl: "Hoši, jestli chcete udělat nějaký sukces, pro mě za mě, já mám všelijakých textů almaru." Dal jsem jim Bečvu a ještě pár textů a oni to začali dělat, já jezdil na zkoušky a trošku jim do toho kafral, ale zjistil jsem, že oni tam dovedli v těch věcech najít něco, co žádná jiná kapela na světě. Ti kluci těm textům věřili, věřili, že jsou dobrý. Nemusel jsem je přesvědčovat, že tady ten řádek má ňákej svůj smysl, oni o tomhle prostě nediskutovali. K mým věcem přistupovali s obrovskou důvěrou a dokázali to samé narvat do lidí. Nikdy nepochybovali o tom, že to, co dělají je dobré, na rozdíl ode mne, já o tom pochybuji od chvíle, kdy jsem rozeznal dvě noty od sebe. Podle toho ta jejich muzika vypadá.
Oni ze mě udělali folkového písničkáře, protože jeli na Portu. Já jsem tam nechtěl, sliboval jsem, že se pomstím trampům, že jim ukážu. V pětaosmdesátým jsem řek pojedu s váma, když jsem se dozvěděl, že budu napsaný jako člen kapely, že mi zaplatí nocleh a dají asi 130 korun na stravenky, později dost těžce odpracovaných, ale tehdy to byly pro mne dost velký peníze. Při Bečvě jsem čvachtal v kýblu, hrál na bongo cosi a nějak jsem se tam ujal. Druhý rok jsem říkal: "Když jste se tam takhle chytli, proč ten bank nevzít, uděláme věc." Donesl jsem Letiště, naučil jsem je pětihlas, je to i po letech slyšet, že to špatný nebylo. A jeli jsme tam v podstatě pro Portu. Věděl jsem, že to je věc tak málo optimistická a přitom málo protistátní, že pokud se to jenom trošku povede, že ta Porta bude. Byla ...
U samotného zrodu toho všeho byli dva, Zdeněk Hrachový a Petr Chrastina. Znali se již z dob před vojnou, kdy si spolu občas u Dřevnice zajamovali. Během vojny se občas písemně informovali nejen o vojně samotné, jaká je to pakárna, ale hlavně si sdělovali i hudební zkušenosti nabyté "v zeleném". Čím dál víc je lákalo rozjet to po vojně spolu na poli hudby. Korunu všemu nasadil Petr Chrastina v posledním dopise, který Zdeňkovi od něj na vojnu přišel: "Udělěj to jak chceš, ale zpět z vojny pojedeme spolu Šohajem v tu a v tu dobu!" V tom vlaku se skutečně sešli a celou cestu domů kuli pikle, jak to společně rozbalí. Jako jediný možný hudební směr si zvolili folk, protože k němu na vojně oba přičichli a taky proto, že hned po vojně neměli finanční prostředky na aparaturu, tolik potřebnou na hraní bigbeatu.
Po jednom koncertě AG Fleku ve Zlíně (tehdy ještě Gottwaldově) na podzim roku 1982 si domluvili zkoušku ve Vizovicích a tam také hned meditovali, jak dál. Začali fikaně. První byla image. Sešli se v obchodním domě a koupili si krásná hnědá manšestrová saka s tím, že je rychle onosí, aby chytla takový ten důchodcovský lesk. K tomu ošoupané jeansy a nějaké korálky a měli jasno. Horší už to bylo s muzikou. Neměli vlastní texty, ale o to víc bylo hudebních nápadů a elánu do práce. Přejali Slunečnici od Hutky, nějaké věci od PPM (Peter, Paul a Mary). Zhudebnili Slepé muzikanty od Jiřího Wolkera. To však bylo stále málo, a tak zkoušeli nějaké věci sami textovat. Zdeněk Hrachový cosi otextoval a něco z toho i hráli, ale jakási autosoudnost jej (podle jeho slov) zaplať pánbůh v této činnosti zabrzdila.
Hrálo jim to dobře, ale chyběly jim nějaké hlasy. Taky věděli, že duo není kapela a začali mít touhu se rozšiřovat. Petr si vzpomněl na svou kamarádku, se kterou udržoval tzv. "písemný styk" během vojny a věděl, že velice dobře zpívá. Dělala poslední ročník státní konzervatoře v Brně, obor zpěv a klavír. Tak hodili udičku, kamarádka byla nadšená a v listopadu 1982 se duo Hrachový - Chrastina rozšiřuje o zpěvačku Simonu Královou. Její sympatie si prý získali i tím, že hned na druhou zkoušku jí koupili k svátku kalhotky. Okamžitě pochopila, že to s nimi nebude mít lehké, nicméně v prosinci 1982 vzniklo trio Šperhák. Název Šperhák zvolili proto, že v dobách totalitních byla móda folku do něčeho svými texty rýpat, špárat. Naštěstí to špárání nechali jiným. Jediné, čím rýpali, byl název. Opravdu se věnovali víc muzice, než textu. Simona měla hudební vzdělání a tudíž je učila harmonii, vedení hlasových linek, tvorbu vokálů atd.
Nabušení těmito teoretickými znalostmi a předešlými hudebními zkušenostmi absolvovali v prosinci 1982 první vystoupení ve Zlíně-Mokré ve Wet klubu. Byl to nějaký vánoční večírek a hráli na něm zhruba sedm písniček. Jaký mělo jejich vystoupení ohlas, to už není podstatné, důležité byly dvě okolnosti:
V publiku seděl jejich kamarád z výzkumáku Vlasťa Zálešák, který za nimi po vystoupení přišel do baru a nabídl své texty. Otevřel jim oči v tom, že není třeba dělat převzatou muziku, které je všude dost, ale že začnou, tedy s jeho pomocí, dělat vlastní tvorbu.
Poprvé se potkali se Staňou Bartošíkem, který na večírku vystoupil s kapelou WC Folk.
V době vzniku Šperháku každá kapela, která se chtěla prezentovat veřejně, musela projít kruhem Porty. I oni se přihlásili na Portu ve Zlíně. Ta byla v lednu 1983 na tamní Malé scéně. Tím měli další hnací motor - tvrdé zkoušení na Portu. Jako staří bigbeati věděli, že basa tvrdí muziku a taky si už na Portu přivedli kontrabasistubaskytaristu Staňu Pavelku. To byl nápad Zdeňka Hrachového, hrávali spolu ještě před vojnou bigbeat ve složení Hrachový - Pavelka - Šedivý - Musial. Na Portě skončili třetí, první byl WC Folk se Standou Bartošíkem.
Následovalo několik vystoupení Šperháku v sestavě Hrachový - Chrastina - Králová - Pavelka a někdy v květnu 1983 se se Staňou Pavelkou rozloučili (rodinné problémy).
Staňa neměl tak veliký přínos do kapely jako basista, ale do dějin skupiny se zapsal zlatým písmem, protože přivedl textaře Libora Myslivečka a dal tak vzniknout důležitému tandemu Hrachový - Mysliveček. Texty kapely vyletěly rázem o několik tříd nahoru a kapela začala pracovat s velice kvalitním hudebním a textovým materiálem, již vlastním.
Do roku 1983 hrála kapela ještě jedno krátké období s kontrabasistou Petrem Chludem. Toho pro změnu přivedla Simona Králová. Petr Chlud byl ostřílený vlk, neboť měl za sebou už vystupování u Wabiho Daňka v kapele Rosa. Bohužel, Petr musel zakrátko odejít na pět měsíců na vojnu, a tím pádem opět vystupovali jako trio. Dokonce si zahráli i na kapelníkově svatbě 6. 8. 1983.
Kapela střídavě zkoušela u Chrastinů ve Zlíně, u Hrachů ve Vizovicích a v LŠU Malá scéna ve Zlíně.
Velké a převratné změny nastaly na podzim roku 1983. To začal s kapelou hrát David Šedivý, který se vrátil z vojny. Ovládal výborně flétny, klavír a navíc měl obrovské zkušenosti ve sborovém zpívání. To všechno znal Zdeněk Hrachový už z předvojenského bigbeatování s Davidem, a proto ten nástup okamžitě po vojně. S příchodem Davida se změnilo i aranžmá nových písní Šperháku, protože David byl velmi ovlivněn kapelami Pink Floyd a Genesis a miloval velké hudební plochy.
Tady se začaly pomalu odsouvat teoretické znalosti Simony Králové a velký důraz se klade na Davidovy aranžerské i pěvecké schopnosti. Vznikl nový skladatelský tandem Hrachový - Šedivý (Bečva, Hřbitovy ptáků, ...), který se nedal ničím zastavit, natož pak nějakým ženským názorem. To se samozřejmě nelíbilo Simoně Králové a ta po koncertě na Podřevnickém verpánku na podzim 1983, kde dostala nabídku zahraničního angažmá v barové kapele, oficiálně 9.12.1983, ze Šperháku odešla.
Tehdy už ale kapela zacvičovala z doprovodné kytary přeškoleného baskytaristu Pavla Husára, zvaného Kačes a začala se nová éra velmi známé sestavy Hrachový - Šedivý - Chrastina - Husár. Toto byla sestava, která vlastně poprvé kapelu proslavila, respektive dala vědět, že něco takového může existovat. V tomto období má kapela neustále název Šperk.
Ještě se vraťme k příchodu Pavla Kačese Husára. Toho do kapely dovedl vlastně Petr Chrastina. Hrávali spolu před vojnou v bigbeatové kapele Zkrat. Kačes byl v době 1981-83 na vojně, a právě o prázdninách 1983 byl doma na dovolence a náhodou potkal Petra (zase si zahrála náhoda, ale pokud to platí jako v matematice, že mímus a mínus dá plus, tak to bylo asi napevno domluvené). Petr vzal Pavla alias Kačese na zkoušku k Simoně. Vysvětloval mu, že hrají folk a Kačes nevěděl, co to je. Možná proto taky na tu zkoušku přišel. Byl nadšený z toho, jak zpívají trojhlasy a bez jakýchkoli domluv se rozešli.
Na Kačese si v období změn v kapele na přelomu let 1983 a 1984 vzpomněli, a tak s nimi od Nového roku začal vystupovat. Celkem rychle se přeškolil z doprovodné kytary na baskytaru.
David byl rád, když se mohl motat kolem nějaké ženské sukně, a proto ihned po Silvestrovském večírku dovedl v lednu novou zpěvačku Janu Dubnickou (současná manželka Vlastimila Redla - i z toho lze usuzovat, že Fleret byl s Vlastou Redlem propojen velmi silnými pouty).
A v takovéto sestavě, kterou můžete vidět už jen na fotkách vpravdě historických, ještě pod názvem Šperk kapela vybojovala v únoru 1984 první místo v okresním kole Porty ve Zlíně s postupem do Brna.
Na jaře 1984 přivádí Kačes další posilu - kolegu z práce, výborného kováře, člověka, textaře - Jana Mrlíka. Ten přináší nové texty (Svitovjanka, Příběh Fanoša v pálenici usnuvšího, atd.) a začíná s kapelou natrvalo spolupracovat. Vedle Libora Myslivečka tak mají dalšího skvělého textaře.
V Brně hráli tak nějak normálně, tentokrát ještě bez postupu dál, ale taky bez ztráty desítky. Hráli Listy (Zafúkané), V předklonu, Dlaně tvého těla, Baba Jaga (Tož vitajte, ogaři) a Třetí zvonění (Zafúkané)
V květnu 1984 zrušili zřizovatele skupiny - Městský výbor SSM Gottwaldov - každá skupina musela mít totiž v té době zřizovatele, pokud se chtěla veřejně prezentovat. Tím pádem mohli opustit název Šperk, který se jim tehdy už nelíbil, a začít se jmenovat nějak slušně. A od toho měsíce je název kapely jasný a neměnný - Fleret.
Díky novému zřizovateli, kterým se stalo Městské kulturní středisko Vizovice, jmenovitě Pavel Ťoukálek, dostali i svou první vlastní zkušebnu - jednu místnost na hasičárně ve Vizovicích.
V červnu 1984 odchází z kapely Jana Dubnická. Důvodem bylo asi zvyšování nároků kapely na jednotlivé členy. V Janině případě šlo o hru na housle. Kapela z ní chtěla mít výbornou houslistku, Jana chtěla spíš zpívat, a proto se s ní po vzájemné domluvě rozešli a zůstala pouze pánská sestava.
Tou dobou se kapela seznamuje s Vlastou Redlem. Jejich setkání má pro Fleret a potažmo i pro Vlastu Redla obrovský a zásadní vliv minimálně v několika následujících letech. Vlasta Redl o tom mluví s odstupem několika let v rozhovoru pro časopis Folk & Country:
Jak došlo k tomu, že tvoje písničky začal hrát Fleret?
No právě, v tý době, kdy mě nikdo nechtěl a nikdo mě neznal, ani Fleci nechtěli hrát moje věci, protože nevěděli, jestli jsou dost dobrý. Byly jednoduchý oproti tehdejší muzice. Oni měli trošku strach, jestli to nebude vypadat podbízivě. A jednou jsem seděl na Myslivně, v kapse asi deset korun a ti Flereti šli kolem a mávali na mě, že mě viděli na Portě, že to bylo super. Ríkal jsem, že mě to teší, že to slyším. Tak si tam sedli a opili jsme se a oni mě pozvali, ať s nima jedu, že maj koncert pro ňákej fanklub Václava Neckáře. Tak jsme se opili ještě důkladnějc a zkamarádili a od tý doby se celej můj život strašně radikálně změnil.
Oni, na rozdíl ode mě, měli dokonalý přehled o každý svíci, o každý svatbě, o veškerých narozeninách, které proběhly ve Zlíně, a všude byli zváni a já s nima. Už jsem tam nebyl sám a nešťastnej, jestli to někam vede. Skoro půl roku jsem se s nima tahal jenom po hospodách. Já je vždycky bral jako partu a beru je tak i dodnes. Jsou to muzikanti, přidou před lidi, který to nezajímá a oni je urvou. Když budou chtít, tak je urvou. Maj na to. Asi po půl roce jsem jim řekl: "Hoši, jestli chcete udělat nějaký sukces, pro mě za mě, já mám všelijakých textů almaru." Dal jsem jim Bečvu a ještě pár textů a oni to začali dělat, já jezdil na zkoušky a trošku jim do toho kafral, ale zjistil jsem, že oni tam dovedli v těch věcech najít něco, co žádná jiná kapela na světě. Ti kluci těm textům věřili, věřili, že jsou dobrý. Nemusel jsem je přesvědčovat, že tady ten řádek má ňákej svůj smysl, oni o tomhle prostě nediskutovali. K mým věcem přistupovali s obrovskou důvěrou a dokázali to samé narvat do lidí. Nikdy nepochybovali o tom, že to, co dělají je dobré, na rozdíl ode mne, já o tom pochybuji od chvíle, kdy jsem rozeznal dvě noty od sebe. Podle toho ta jejich muzika vypadá.
Oni ze mě udělali folkového písničkáře, protože jeli na Portu. Já jsem tam nechtěl, sliboval jsem, že se pomstím trampům, že jim ukážu. V pětaosmdesátým jsem řek pojedu s váma, když jsem se dozvěděl, že budu napsaný jako člen kapely, že mi zaplatí nocleh a dají asi 130 korun na stravenky, později dost těžce odpracovaných, ale tehdy to byly pro mne dost velký peníze. Při Bečvě jsem čvachtal v kýblu, hrál na bongo cosi a nějak jsem se tam ujal. Druhý rok jsem říkal: "Když jste se tam takhle chytli, proč ten bank nevzít, uděláme věc." Donesl jsem Letiště, naučil jsem je pětihlas, je to i po letech slyšet, že to špatný nebylo. A jeli jsme tam v podstatě pro Portu. Věděl jsem, že to je věc tak málo optimistická a přitom málo protistátní, že pokud se to jenom trošku povede, že ta Porta bude. Byla ...