Kytary, baskytary, bicí, klávesy, tři violy, cello, flétna, klarinet, hoboj, lesní roh a něco, čemu se říká krumhorn, k tomu dvě vokalistky a tři zpěváci. I takhle se dá hrát death metal.

Devatenáctičlenná sebranka z německého Mnichova vznikla už v roce 1991. Tehdy však byli ještě relativně obyčejným deathovým bandem, který svým okresním hraním vzdával hold svým severským idolům. Po prvním demu, o dva roky později, už otevírali pro Amorphis a na cestu ke slávě bylo našlápnuto. O další dva roky později byli do skupiny přibráni hráč na violu, cellista, pianista a nějaké ty vokály a jelikož v dané sestavě se slavily úspěchy, nebyl důvod nepřibrat další členy, až se nakonec konečná docházka zakotvila na zmiňované devatenáctce. Skoro by se dalo říct, že Haggard ani nejsou skupinou v pravém slova smyslu, spíš takovým menším orchestrem.

V roce 1997 vyšla deska „And Thou Shall Trust…The Seer“, jíž se prodalo přes 12 000 výlisků a kterou internetový server Metalstorm ocenil jako třetí nejlepší album roku, pochopitelně v mezích metalového žánru, hned za The Gathering a prvními Pain of Salvation.
Následovala alba „Awaking The Centuries“ a živák „Awaking The Gods“, kdy Němci představili své netradiční pojetí metalu Mexičanům.

Po pouhých dvou studiových albech se jednalo o poměrně riskantní krok, obzvláště v případě nepříliš známé kapely. Nakonec ale album slavilo ještě větší úspěchy než jeho předchůdci, a tak zavládla spokojenost nejen mezi fanoušky v Mexickém zálivu. Ti ostatně svými ovacemi na zmiňovaném albu dávají znát, že chemie mezi klasickými nástroji a kovem funguje nejlépe právě ve chvílích, kdy se k hrobovému growlingu a elektrické kytaře připojí třeba právě flétna nebo o sobě dá vědět viola. Nebyl tedy jediný důvod neřídit se rčením o ševci, co se má držet svého kopyta, v čehož důsledku vznikl aktuální počin „Eppur si muove“.

I když album není tak revoluční jako památný Galileův výrok, jisté osvěžení do dnes tolik zmiňovaného symfonického metalu přináší. Latinsko-německo-anglické texty nesoucí proroctví dob dávno minulých jsou na nás chrleny záhrobním chropotem stejně jako mužskými sborovými soprány či ženskými výškami, při nichž praskají okenní výplně. To vše na pozadí melodické kovové řežby spíše toho jemnějšího zrna, doplňované nástroji ovládanými těmi klasičtěji zaměřenými členy kapely. Při prvním poslechu by se mohlo díky všemožným předehrávkám a intermezzům tvořených čistě z výletů za renesancí zdát, že symfonické party tvoří prim, nicméně při dalších posleších poznáte, že metalové kořeny Haggardu o sobě dávají za včas vědět. Příkladem budiž třeba taková osmiminutová Of A Might Divine, která by mohla být ukázkovým vzorkem celého alba. Oba hudební aspekty se tu skvěle prostřídávají a doplňují tak, že v celkovém výsledku tvoří pro ucho posluchače velice příjemný celek.

Výjimečnou skladbou je úchvatně provedená Herr Mannelig, čerpající z tradičního švédského motivu, který už v minulosti zpracovali například i In Extremo. Na „Eppur si muove“ se objevuje hned ve dvou verzích, z toho ta kratší má rychlejší nástup elektrických kytar a je tak ochuzena o vzdálené dunění bubnů a překrásný vokál zpěvačky Karin, jenž společně působí jako poslední modlitba před koncem světa.

Ve skutečnosti je to ale jen tečka za celým albem, které se nemusí líbit každému, ale rozhodně stojí za to si ho poslechnout. Za ní už následuje jen několikavteřinové ticho a po něm úplně poslední znělka s dozvuky 15. století. Pak už stačí jen otevřít oči – vítejte zpět v tom dvacátem…