Až se bude s odstupem hodnotit britská hudební scéna poslední dekády minulého století určitě v něm bude mít výrazné místo velšská kapela Manic Street Preachers. Jejich hudební snahy ale nepolevují ani v novém tisíciletí. Do nové dekády vkročili v...
O-skupine
Až se bude s odstupem hodnotit britská hudební scéna poslední dekády minulého století určitě v něm bude mít výrazné místo velšská kapela Manic Street Preachers. Jejich hudební snahy ale nepolevují ani v novém tisíciletí. Do nové dekády vkročili v roce 2001 albem Know Your Enemy a prvního listopadu tohoto roku vydávají své již sedmé řadové album Lifeblood. Ještě předtím spatří světlo světa pilotní singl z něj, za který byla vybrána skladba The Love Of Richard Nixon.
Členové Manic Street Preachers pochází z chudého jihovelšského města Blackwoodu a toto prostředí také zformovalo jejich radikální společenské postoje, které se jsou jedním z nejdůležitějších atributů tvorby této kapely.
Kapela vznikla v druhé polovině osmdesátých let pod vlivem punkové hudby - zakládá ji James Dean Bradfield (nar. 1969) a jejími členové se postupně stanou Nicky Wire Jones (1969), Sean Moore (1970) a Richie James Edwards (1966), všichni kamarádi z dětství. V srpnu 1989 kapela vydá vlastním nákladem debutový singl Suicide Valley.
Přestože od počátků kapely stál v jejím čele zpěvák James Bradfield, pozornost většiny fanoušků byla v raných dobách existence Manics upřena na výstřední postavu kytaristy a textaře Richieho Jamese. Pozornost přitahovaly nejen jeho emotivně silné zpovědi v textech kapely, ale především jeho časté společenské excesy způsobené dlouho skrývanou duševní labilitou. Richieho problémy v průběhu let vystupňovaly v sebedestruktivní pokusy a v únoru 1995 vyvrcholily jeho dodnes neobjasněným zmizením. Manic Street Preachers od té doby vystupují jen jako trojice. "Všechny pozdější zprávy a tvrzení nejrůznějších lidí, že ho viděli třeba někde v Indii, jsou jenom dohady," tvrdil s odstupem času zpěvák Bradfield. Hodně lidí v té době předpovídalo kapele zánik. Manics se po několika měsících ze ztráty svého člena a letitého kamaráda otřepali a v následujících letech kapela dosáhla největších komerčních úspěchů.
Po drsných, punkem silně ovlivněných prvních nahrávkách a debutovém albu Generation Terrorists (1992) skupina v roce 1993 skupina vydala druhé album Gold Against The Soul, na které se vůbec nejzřetelněji podepsaly Richieho duševní pochody: v té době byl již prakticky konstantně ve stavu deprese, stále častěji se ve své tvorbě zabývá sebevrahy, zaujmou jej slova Vincenta van Gogha, které malíř řekl těsně předtím než zemřel na následky sebevražedného smrtícího výstřelu: La Tristessee durrera, tedy "smutek zůstává" - stejně Manics pojmenují jeden ze svých následujících singlů.
Také na následujícím albu The Holy Bible se, především v textech, stále silně projevují Richeyho neutěšené duševní stavy. Publicisté blízcí kapele tehdy řekli: "Manics jsou pro něj vším, bez nich byl duševně úplně na dně. Jenže přítomnost v kapele ho zároveň zabíjela. Byl pod tlakem veřejnosti, zájmu fanoušků a tím se jeho traumata jen prohlubovala."
Kromě spousty alkoholu a sedativ si Richey začal "vypomáhat" poškozováním vlastního těla. Známý anglický hudební novinář a DJ Steve Lamacq byl svědkem nejstrašidelnějšího incidentu: "Dělal jsem s ním v backstage rozhovor. Nemohl jsem předpokládat takovou reakci - jedna z mých otázek zněla, zda si myslí, že lidé uvěří v upřímnost jejich sdělení. Během dalších otázek si Richey s nezaujatým výrazem začal břitvou vyřezávat na ruku nápis "4Real". Krev kapala na koberec, on povídal, jakoby se nic nedělo a já jsem v šoku nebyl schopný nějak na to reagovat, nebo mu v tom zabránit." "Udělal jsem to jen proto, abych dal najevo, že to myslím vážně," podotkl k tomu později Richey lakonicky. "Tohle je moje tělo a já si s ním můžu dělat, co uznám za vhodné."
Po zmizení Richeyho v únoru 1995 (na opuštěném parkovišti poblíž mořského útesu se našlo jeho opuštěné auto) se Manics na několik měsíců stáhli do ústraní a vrátili se v následujícím roce se čtvrtým řadovým albem Everything Must Go, jehož ústředním tématem byla kritika britského politického systému. "Knihovny nám daly sílu," tvrdili tehdy v textech Manics U skupiny začal být čím dál patrnější příklon k popovějšímu a propracovanějšímu zvuku, Manic Street Preachers už neprovokovali prvoplánově punkově naštvanými texty, svá hesla a sdělení začali balit do všeobecně přístupného modelu líbivého a chytlavého kytarového popu/rocku, který v sobě ale skrýval vyhrocené politické postoje.
"Dřív jsme se oblíkali tak, aby se to co nejvíc nehodilo do jihovelšského maloměsta. Když se někde procházeli barevně vyšňoření a výstředně učesaní Richey s Nickym, plno lidí si o nich myslelo, že jsou teplouši." Postupem času ale Manics začali vystupovat s doslova antihvězdnou image „normálních kluků z Walesu“, kteří žijí stejnými problémy a radostmi jako všichni ostatní v tomto často opomíjeném koutu Velké Británie. Album Everything Must Go skupině přineslo také jejich první dvě Brit Awards (v kategoriích Best Album a Best Band).
Pro název dalšího alba si Manics vybrali heslo velšského sociálního revolucionáře Aneurina Bevana This Is My Truth Tell Me Yours (Tohle je moje pravda, pověz mi tu svou) a opět to byla společensky silně angažovaná nahrávka_ singl If You Tolerate This Your Children Will Be Next pojednával o španělské občanské válce, skladba S.Y.M.M. řešila katastrofu na fotbalovém stadionu Hillsborough z roku 1989. Manics opět provokovali a opět sklízeli úspěchy.
Čtenáři časopisu Q tehdy vyhlásili tuto kapelu za "Nejlepší v současném světě", opět je čekaly nominace na Brit Awards a následná výhra (Manic Street Preachers se tak stala první kapelou v historii, která tutu cenu vyhrála díky dvěma po sobě následujícími alby), v hlavním městě Walesu Cardiffu jim aplaudoval vyprodaný padesátitisícový fotbalový stadion. Mnohatisícové publikum bouřilo také na nejrůznějších evropských festivalech. Na videokazetách vyšel jejich koncert k příchodu nového milénia "Leaving The 20th Century".
Na jaro 2001 připravili Manic Street Preachers nové album Know Your Enemy a už samotný název dával najevo, že ze svých postojů kapela v ničem neslevila. Přestože vyhroceně levicové postoje mnohým novinářům vadily a album se tak dočkalo i nelichotivých kritik, jejich fanoušci je podrželi a album bylo komerčně velmi slušné úspěšné. Jedna z nejoriginálnějších kapel britských ostrovů posledních let se po tříleté nezvykle dlouhé, více než tříleté odmlce nyní vrací s albem Lifeblood, které podpoří mohutným prosincovým turné po britských městech.
Za první singl byla vybrána skladba The Love Of Richard Nixon. Nicky Wire, autor jejího textu k tomu dodává: „Vždy mě přitahovaly egoistické, megalomanské a a paranoidní osobnosti. V písni je obsažen sampl s jeho slovy: I have never been a quitter (volně přeloženo: nikdy jsem neutíkal z boje)“ Tyto slova pronesl tehdejší americký prezident na dotaz, zda neuvažuje o stažení amerických vojáků z Vietnamu, této válce, která zrodila jeden velký komplex amerického národa, je věnována také tato skladba. Přesto Manics nahráli dosud nejméně politické album ve své kariéře. V době, kdy se prakticky každý umělec vyjadřuje k válce v Iráku, se nechtěli připojit k této mase a k tomuto tématu se na albu nijak přímo nevyjadřují.
Album Lifeblood je dle slov kapely „elegický pop“, nahrávka je plná melancholie, ale přitom je natočena ve svižném a chytlavém tempu. Manics zůstali věrni své pověstné stylové nezávislosti a nepostrádají nic ze svého daru pro psaní popových melodií. Stejně jako v minulosti přitom udrží rovnováhu mezi politicky angažovaným sdělením a vždy výraznou melodií. Na špičku hitparád by v budoucnu mohly zaútočit také potencionální hity Song For Departure, nebo I Live To Fall Asleep.
Dalšími vrcholnými okamžiky alba jsou skladby 1985, To Repel Ghosts, Glasnost a Cardiff Afterlif, vůbec první hudební konfrontace Maniců s faktem zmizení kytaristy Richeyho Jamese: „Jeho stínu se nikdy nezbavíme. Můžeme se to snažit sebevíc vypudit z našich hlav. Kamkoliv ale přijedeme, kdykoliv se postavíme na pódium, víme, že lidé nás pamatují ještě jako kvarteto. Proto jsme se rozhodli poprvé jeho osobu řešit v naší hudbě.“
Lifeblood roste s každým dalším poslechem. Zatímco po prvním poslechu můžete být zmateni, postupně v něm objevujete další a další nápady, propracovanou stavbu a sdělení. Ano, je to další mistrovské dílo Manic Street Preachers.
Členové Manic Street Preachers pochází z chudého jihovelšského města Blackwoodu a toto prostředí také zformovalo jejich radikální společenské postoje, které se jsou jedním z nejdůležitějších atributů tvorby této kapely.
Kapela vznikla v druhé polovině osmdesátých let pod vlivem punkové hudby - zakládá ji James Dean Bradfield (nar. 1969) a jejími členové se postupně stanou Nicky Wire Jones (1969), Sean Moore (1970) a Richie James Edwards (1966), všichni kamarádi z dětství. V srpnu 1989 kapela vydá vlastním nákladem debutový singl Suicide Valley.
Přestože od počátků kapely stál v jejím čele zpěvák James Bradfield, pozornost většiny fanoušků byla v raných dobách existence Manics upřena na výstřední postavu kytaristy a textaře Richieho Jamese. Pozornost přitahovaly nejen jeho emotivně silné zpovědi v textech kapely, ale především jeho časté společenské excesy způsobené dlouho skrývanou duševní labilitou. Richieho problémy v průběhu let vystupňovaly v sebedestruktivní pokusy a v únoru 1995 vyvrcholily jeho dodnes neobjasněným zmizením. Manic Street Preachers od té doby vystupují jen jako trojice. "Všechny pozdější zprávy a tvrzení nejrůznějších lidí, že ho viděli třeba někde v Indii, jsou jenom dohady," tvrdil s odstupem času zpěvák Bradfield. Hodně lidí v té době předpovídalo kapele zánik. Manics se po několika měsících ze ztráty svého člena a letitého kamaráda otřepali a v následujících letech kapela dosáhla největších komerčních úspěchů.
Po drsných, punkem silně ovlivněných prvních nahrávkách a debutovém albu Generation Terrorists (1992) skupina v roce 1993 skupina vydala druhé album Gold Against The Soul, na které se vůbec nejzřetelněji podepsaly Richieho duševní pochody: v té době byl již prakticky konstantně ve stavu deprese, stále častěji se ve své tvorbě zabývá sebevrahy, zaujmou jej slova Vincenta van Gogha, které malíř řekl těsně předtím než zemřel na následky sebevražedného smrtícího výstřelu: La Tristessee durrera, tedy "smutek zůstává" - stejně Manics pojmenují jeden ze svých následujících singlů.
Také na následujícím albu The Holy Bible se, především v textech, stále silně projevují Richeyho neutěšené duševní stavy. Publicisté blízcí kapele tehdy řekli: "Manics jsou pro něj vším, bez nich byl duševně úplně na dně. Jenže přítomnost v kapele ho zároveň zabíjela. Byl pod tlakem veřejnosti, zájmu fanoušků a tím se jeho traumata jen prohlubovala."
Kromě spousty alkoholu a sedativ si Richey začal "vypomáhat" poškozováním vlastního těla. Známý anglický hudební novinář a DJ Steve Lamacq byl svědkem nejstrašidelnějšího incidentu: "Dělal jsem s ním v backstage rozhovor. Nemohl jsem předpokládat takovou reakci - jedna z mých otázek zněla, zda si myslí, že lidé uvěří v upřímnost jejich sdělení. Během dalších otázek si Richey s nezaujatým výrazem začal břitvou vyřezávat na ruku nápis "4Real". Krev kapala na koberec, on povídal, jakoby se nic nedělo a já jsem v šoku nebyl schopný nějak na to reagovat, nebo mu v tom zabránit." "Udělal jsem to jen proto, abych dal najevo, že to myslím vážně," podotkl k tomu později Richey lakonicky. "Tohle je moje tělo a já si s ním můžu dělat, co uznám za vhodné."
Po zmizení Richeyho v únoru 1995 (na opuštěném parkovišti poblíž mořského útesu se našlo jeho opuštěné auto) se Manics na několik měsíců stáhli do ústraní a vrátili se v následujícím roce se čtvrtým řadovým albem Everything Must Go, jehož ústředním tématem byla kritika britského politického systému. "Knihovny nám daly sílu," tvrdili tehdy v textech Manics U skupiny začal být čím dál patrnější příklon k popovějšímu a propracovanějšímu zvuku, Manic Street Preachers už neprovokovali prvoplánově punkově naštvanými texty, svá hesla a sdělení začali balit do všeobecně přístupného modelu líbivého a chytlavého kytarového popu/rocku, který v sobě ale skrýval vyhrocené politické postoje.
"Dřív jsme se oblíkali tak, aby se to co nejvíc nehodilo do jihovelšského maloměsta. Když se někde procházeli barevně vyšňoření a výstředně učesaní Richey s Nickym, plno lidí si o nich myslelo, že jsou teplouši." Postupem času ale Manics začali vystupovat s doslova antihvězdnou image „normálních kluků z Walesu“, kteří žijí stejnými problémy a radostmi jako všichni ostatní v tomto často opomíjeném koutu Velké Británie. Album Everything Must Go skupině přineslo také jejich první dvě Brit Awards (v kategoriích Best Album a Best Band).
Pro název dalšího alba si Manics vybrali heslo velšského sociálního revolucionáře Aneurina Bevana This Is My Truth Tell Me Yours (Tohle je moje pravda, pověz mi tu svou) a opět to byla společensky silně angažovaná nahrávka_ singl If You Tolerate This Your Children Will Be Next pojednával o španělské občanské válce, skladba S.Y.M.M. řešila katastrofu na fotbalovém stadionu Hillsborough z roku 1989. Manics opět provokovali a opět sklízeli úspěchy.
Čtenáři časopisu Q tehdy vyhlásili tuto kapelu za "Nejlepší v současném světě", opět je čekaly nominace na Brit Awards a následná výhra (Manic Street Preachers se tak stala první kapelou v historii, která tutu cenu vyhrála díky dvěma po sobě následujícími alby), v hlavním městě Walesu Cardiffu jim aplaudoval vyprodaný padesátitisícový fotbalový stadion. Mnohatisícové publikum bouřilo také na nejrůznějších evropských festivalech. Na videokazetách vyšel jejich koncert k příchodu nového milénia "Leaving The 20th Century".
Na jaro 2001 připravili Manic Street Preachers nové album Know Your Enemy a už samotný název dával najevo, že ze svých postojů kapela v ničem neslevila. Přestože vyhroceně levicové postoje mnohým novinářům vadily a album se tak dočkalo i nelichotivých kritik, jejich fanoušci je podrželi a album bylo komerčně velmi slušné úspěšné. Jedna z nejoriginálnějších kapel britských ostrovů posledních let se po tříleté nezvykle dlouhé, více než tříleté odmlce nyní vrací s albem Lifeblood, které podpoří mohutným prosincovým turné po britských městech.
Za první singl byla vybrána skladba The Love Of Richard Nixon. Nicky Wire, autor jejího textu k tomu dodává: „Vždy mě přitahovaly egoistické, megalomanské a a paranoidní osobnosti. V písni je obsažen sampl s jeho slovy: I have never been a quitter (volně přeloženo: nikdy jsem neutíkal z boje)“ Tyto slova pronesl tehdejší americký prezident na dotaz, zda neuvažuje o stažení amerických vojáků z Vietnamu, této válce, která zrodila jeden velký komplex amerického národa, je věnována také tato skladba. Přesto Manics nahráli dosud nejméně politické album ve své kariéře. V době, kdy se prakticky každý umělec vyjadřuje k válce v Iráku, se nechtěli připojit k této mase a k tomuto tématu se na albu nijak přímo nevyjadřují.
Album Lifeblood je dle slov kapely „elegický pop“, nahrávka je plná melancholie, ale přitom je natočena ve svižném a chytlavém tempu. Manics zůstali věrni své pověstné stylové nezávislosti a nepostrádají nic ze svého daru pro psaní popových melodií. Stejně jako v minulosti přitom udrží rovnováhu mezi politicky angažovaným sdělením a vždy výraznou melodií. Na špičku hitparád by v budoucnu mohly zaútočit také potencionální hity Song For Departure, nebo I Live To Fall Asleep.
Dalšími vrcholnými okamžiky alba jsou skladby 1985, To Repel Ghosts, Glasnost a Cardiff Afterlif, vůbec první hudební konfrontace Maniců s faktem zmizení kytaristy Richeyho Jamese: „Jeho stínu se nikdy nezbavíme. Můžeme se to snažit sebevíc vypudit z našich hlav. Kamkoliv ale přijedeme, kdykoliv se postavíme na pódium, víme, že lidé nás pamatují ještě jako kvarteto. Proto jsme se rozhodli poprvé jeho osobu řešit v naší hudbě.“
Lifeblood roste s každým dalším poslechem. Zatímco po prvním poslechu můžete být zmateni, postupně v něm objevujete další a další nápady, propracovanou stavbu a sdělení. Ano, je to další mistrovské dílo Manic Street Preachers.
