Jako u většiny kapel to začalo obyčejným jamováním, protože po rozpadu Green River neměl Steve Turner moc co dělat, občas si zahrál s Danem Petersem a jistým Edem Fotheringhamem, čehož se začátkem Listopadu '87 rozhodl účastnit i Mark Arm.

Zhruba v té době se "bez práce" ocitl i jeden basák-tesař z Aberdeenu jménem Matt Lukin, ten Matt, který kdysi chodil do školy a bydlel s Cobainem a ten Lukin, kterého Buzz Osbourne menší léčkou vystrnadil z Melvins. Protože se s byvšími členy Green River znal, netrvalo dlouho a na Nový rok si spolu poprvé zahráli ve složení, které později dostalo název Mudhoney. Mark Arm (vokál, kytara), Steve Turner (kytara), Matt Lukin (basa) a Dan Peters (bicí). Název kapely chlapci okoukali z filmu Mudhoney Russe Meyera, i když ho v té době nikdo z nich neměl shlédnutý.

Nejdřív se klasicky mimo jamování nedělo nic moc, ale krůček po krůčku vzniklo pár písniček.
Po prvním živém vystoupení z Vogue 19. dubna '88, kdy otevírali pro Das Damen, se Mudhoney rozhodli nahrát i první dva songy s Jackem Endinem, tehdy samozřejmě neznámé, dneska už kultovní Touch me I'm sick a Sweet young thing (ain't sweet no more). Oba se rychle zalíbily nejen podnikavcům ze Sub Pop, takže po jistém zdržení, způsobeném nedostatkem financí, spatřil 1. srpna světlo světa 7palcový vinylový singl, pojmenovaný po první z písní. Ten se ukázal jako solidní reklama jak pro label, tak pro Mudhoney, takže se Sub Pop nebáli zariskovat a kapele v říjnu vydali i EP, pojmenované po efektu Superfuzz Bigmuff. To bylo později znovuvydáno jako Superfuzz Bigmuff (plus early singles).

V té samé době jim vyšlo taky pár různých skladeb na několika kompilacích labelu. Je užitečné si uvědomit, že nebýt Superfuzz Bigmuff, šlo by to se Sub Popem asi hodně rychle dolů. EP vyšlo a Mudhoney mohli na první "velké" turné, které začalo jedním koncertem v Berlíně a pokračovalo po celých USA. Celkem se vyvedlo, i když některé návštěvy byly poněkud nižší, jako třeba 7, hehe, lidí v Lexingtonu, naopak Fillmore Auditorium v San Francisco zaplnilo 1100 lidí.

Na jaře odjeli na dlouhé turné po Evropě, na kterém prvních pár týdnů předskakovali Sonic Youth. V Evropě je čekalo vlastně totéž, jako později i ostatní křiklouny ze Seattle. Dobré to bylo v Anglii, kde se Sub Popu slušně dařilo zasévat sympatie pro seattleské kapely. Později na východě už to bylo horší. Jinak řečeno, čím dále na východě hráli, tím více lidí jenom čekalo, než dohrajou, aby si mohli zapařit na Sonic Youth, což je samozřejmě sralo. Celé to ovšem vyvrcholilo 3. dubna na koncertě v holandském Nijmeegan. Den předtím si Steve v Hamburgu pořezal ruku o zlomenou anténu u auta - musel s tím do nemocnice, propustili ho ale celkem pozdě, takže byl čas tak akorát na to, aby se na ten koncert vůbec dostali. Zbylí zdraví členové se navíc po cestě na koncík ožrali, takže nakonec dorazili těsně předtím, než byl schedulovaný začátek jejich setu a ještě zkalení. Čekala na ně dost velká banda lidí, která chtěla vidět Sonic Youth, šlo to špatně. Mark k tomu říká:, "Sralo mě to, byl jsem nalitý, donutil bych ty zmrdy, aby pařili, i kdybych je měl všechny zmlátit, tak jsem mezi ně skočil, vypálil pár ožralých malátných ran a vrátil se zase na pódium, bez reakce, nic nechápali, tak jsem je proklel a zdrhl jsem do zákulisí, myslel jsem, že kluci mě budou následovat, to se nestalo, byli stejně zmatení jako publikum, takže si sedím vzadu, poslouchám, jak dohrávají You got it a začínají Need a říkám si, skvěle, oni to snad celé dohrajou sami. Mohl jsem tam zůstat sedět jako kokot, nebo se vrátit na pódium, být za čuráka a dělat, že se nic nestalo. Když dohráli další song, krotce jsem se vyplížil zpátky. Jo, říkal jsem, že Steve odehrál celý koncert vsedě na zemi se zabandážovanou rukou? Musel to být zajímavý koncert, už nás tam pak nikdy nepozvali."

V květnu je konečně čekal návrat do Anglie, kde už je i pár lidí celkem bralo. Díky několika pochvalným článkům o scéně v Seattle z Melody Makeru byli Mudhoney v Anglii prakticky známější a populárnější než ve Státech. Odehráli opět něco koncertů, kterýma si postavení akorát upevnili a hurá domů.

V červenci, po návratu z Anglie, se konečně rozhodli nahrát první dlouhohrající desku, opět pod vedením Jacka Endina, kterou nakonec nazvali jménem kapely, takže Mudhoney. Spolu s deskou vyšel i singl This Gift. Mezi nahráváním si stačili odskočit zahrát spolu s Tad a Nirvanou na Sub Pop Lame Fest do The Moore Theater, na který se nakonec přišlo podívat 1350 lidí, což v té době znamenalo největší show tohoto druhu v historii Seattle.

V roce 1990 se toho kolem Mudhoney moc nedělo, krom jednoho výletu do Austrálie, hlavně proto, že Steve si chtěl dodělat diplom z antropologie na WWU a na turné neměl čas. To vedlo k tomu, že si někteří začali šuškat o rozpadu kapely. Tomu navíc pomohlo, že Dan v té době odehrál nějáké koncerty s Nirvanou a Screaming Trees, kteří byli bez bubeníků, obě kapely pak ale doplnili jiní bubeníci, Mudhoney přežili a v prosinci nahráli i pár punkových coververzí. Několik měsíců nato, už v r. 1991, začali nahrávat i následovníka prvního alba, tentokrát s Conradem Unem v jeho Egg Studios (kvůli kartónům od vajec, které sloužily jako odhlučnění "studia"). Výsledek, pojmenovaný Every Good Boy Deserves a Fudge, se rychle stal do té doby nejprodávanější nahrávkou v historii Sub Popu. Pro Mudhoney tahle deska znamenala koncertování po Americe, Asii a Evropě až do poloviny roku 1992.

Tento rok byl pro Mudhoney akční ve více rovinách, rozhodli se totiž opustit Sub Pop. Hlavně proto, že jim z prodeje dvou alb, EP a několika singlů nebyli schopni zaplatit ani vindru, většinu zisku okamžitě investovali do dalšího nahrávání, nebo jimi vypláceli věřitele, Mudhoney z nich nemohli dostat ani takové základní informace, jako kolik jejich alb vlastně bylo prodáno. Poslední kapkou bylo, když Sub Pop zacvakal letenky do Seattle pro Afghan Whigs, aby mohli přiletět nahrávat. Mudhoney se prostě trhli a nakonec podepsali s Reprise - dceřinným labelem WB, když se předtím nedohodli s Epic. Velice brzy vydali třetí řadové album, Piece of Cake.

Toho léta se Mudhoney dočkali další slušné reklamy, tentokrát prostřednictvím filmu Singles, který kromě nich představil třeba i Soundgarden, Alice In Chains nebo Pearl Jam. Mark si dokonce v jedné krátké scéně sám zahrál. Kapela přispěla na soundtrack k filmu (který nakonec získal platinovou desku) songem Overblown. Za ten dostali zaplaceno 20000 dolarů, přičemž jeho nahrávání v Egg Studios je stálo asi 182 dolarů. Tomu se smějí dodnes.

Čekalo je další turné, tentokrát kvůli už zmiňovanému Piece of Cake. Na jednom koncertu jim zase předskakovala Nirvana, na jaře pak pokračovali po celé Americe. S návratem je čekalo nahrávání 5 songů pro Five Dollar Bob's Mock Cooter Stew EP. Celé jim zabralo asi 45 minut. Další dvě písničky z EP vystřihli ještě při nahrávání Piece of Cake. Reprise se líbil nápad s EP, ale když už to bylo dommluvené a připravené, už ho zase vydat nechtěli a spíš se dožadovali další dlouhohrající desky.

Během roku '93 si několikrát zahráli i společně s Pearl Jam a sem tam ještě vystřihli pár kusů z období Green River, nostalgicky ve staronové sestavě. Nejspíš se jim to zalíbilo, protože si v dubnu '94 koncerty s Pearl JAm zopakovali na menším společném turné, po němž se v říjnu vrhli na další desku, opět s Jackem Endinem jako producentem. Album pojmenovali My Brother the Cow. Vyšlo v březnu '95, krátce po něm i nějáká kompilace videoklipů.

A pak zase turné, opět jako předskokani PJ, v Evropě jako hlavní kapela. Vrátili se až někdy koncem července. Nato si zahráli v komedii Black Sheep. Zahráli doslova, konkrétně písničku Poisoned Water. Soundtrack k filmu nikdy nevyšel, ale písnička se objevila na některém z jejich alb. Steve už měl v té době všeho dost a kapela si dala pauzu, během které hráli jenom sporadicky a vymýšleli další album nějakých béčkových skladeb a rarit.

V letech '96 a '97 téměř nehráli, později začali koncertovat aspoň v Seattle, občas pod krycím názvem Beneath the Valley of the Underdog a to hráli vždy jenom nové a nevydané věci. V prosinci si zahráli v Crocodile Cafe (Seattle) pod jménem Mudhoney, protože slavili 10. výročí, i když trochu předčasně, protože později měli nahrávat další album v Memphisu, to už s Jimem Dickensonem.

Zatímco v předchozích letech obyčejně k nahrávání nemívali příliš prostředků, tentokrát jim byl schválen plný nahrávací rozpočet, aby mohli ukázat svůj potenciál v nejlepším světle.
Po celou první polovinu roku '98 zůstávali spíše v ústraní s výjimkou několika koncertů na západním pobřeží. V srpnu a září několikrát předskakovali Pearl Jam a hlavně poskytovali rozhovory v rámci propagace nového alba Tomorrow Hit Today.
Albu samotnému se dostalo různé kritiky. Téměř každá americká recenze je označila jako jejich nejlepší dosavadní nahrávku vůbec (nesouhlasím), Rolling Stone 4 hvězdičkama z pěti. Zato v Anglii, kde byli oblíbení dávno před úspěchem doma, jim dali co proto. Ti samí lidi, kteří kdysi pomáhali Sub Popu s propagační činností, aktuální desku setřeli komentáři jako "pokud už teda Mudhoney hrajou na zastaralé nástroje jako bicí a kytary, měli by na nich vyluzovat aspoň něco zajímavého" nebo "tohle by mělo být jejich poslední album". Prostě Angláni.

Celé jaro '99 strávili Mudhoney na turné, několikrát objeli Ameriku, taky hráli v Austrálii a Japonsku. Po návratu domů chtěli odpočívat.

Následně byli vykopnuti od Reprise. Labelu se nezdály čísla z prodeje a Mudhoney se nezdál label. Mark to okomentoval slovy "byli jsme jim u prdele".

Krátce poté, v červnu, odešel z kapely a od muziky obecně Matt. Kapele údajně řekl (podle Marka), že uvnitř ho hraní nebavilo už několik let, nechtěl jim to pokazit, ale dál už hrát nemůže a nechce, a ať si klidně najdou někoho jiného a pokračujou, že ho to štvát nebude. Vrátil se k tesařině.

Ale je jasné, že už to nebylo ono, kapela si dala "pauzu", Steve a Mark obnovili projekt The Monkeywrench, který dali dohromady už v r. 91 s Timem Kerrem (Big Boys, Poison 13).

Následující 3 roky bylo ticho, žádný oficiálně ohlášený rozchod, sem tam koncert, nějáké kompilace...

Přišel rok 2002 a hádejte, kdo se vrátil na scénu? Jo. A nejen na scénu, ale i k Sub Pop. S albem Since We've Become Translucent, produkovaným Jimem Dickinsonem, Mudhoney v rockovější, nebo možná metalovější podobě, ale špína je zpátky.

Následovalo turné a další turné a teď, v r. 2005, ještě pořád koncertují. Nevím, jestli to album mělo být labutí písní nebo comebackem nebo třeba obojím. U těchhle chlápků (už starých) nebude nikdy nic jasné ani definitivní. Teda jedna věc jasná je, Mudhoney byli první a jsou poslední grunge kapelou. A možná taky jedinou.