Jsou kapely, u kterých dopředu nikdy na 100% nevíte, s čím na novém albu přijdou. Kapely řídící se vlastními instinkty a vnitřními stavy, jejichž hudební vývoj se ani zdaleka neposouvá po lineární ose a už vůbec nezávisí na prodejnosti toho kterého jejich nosiče.

Častokrát se stalo, že právě taková uskupení stála u vzniku něčeho převratného. Něčeho, k čemu je třeba se vracet i po mnoha letech. Britští Primal Scream patří právem mezi podobné spolky. Vždyť odkaz jejich třetího alba "Screamadelica"(1991) můžeme vystopovat u celé generace následovníků.

Ale nebyl by to Bobby Gillespie, kdyby se spokojil s již dobytými teritorii a svá sluncem zalitá zvuková hájemství nedotlačil k dalším výpravám. V průběhu dalších let totiž Primal Scream prošli jak obdobím opileckých rockových vypalovaček, kdy svým albem "Don´t Out But Don´t Give Up"(1994) vzdali hold legendám typu Rolling Stones a Faces, ale také žhavým tripem po pulzujících elektronických diodách i rozbořených továrních halách.

Teď mám na mysli přelom tisíciletí, kdy útočily na čela různých alternativních žebříčků se svými kontroverzními alby "XTRMNTR" (2000) a "Evil Heat" (2002). Před dvěma lety došlo znovu ke zklidnění a zralá kolekce "Riot City Blues" (2006) nabídla klasický blues rockový model inspirovaný americkou scénou sedmdesátých let a samozřejmě country. Současnost je znovu (jak jinak) úplně někde jinde, byť nejde o počin nikterak šokující, ale poměrně neškodný.

Novinka "Beautiful Future" pro mne představuje jedno z nejméně konfliktních alb od Primal Scream. Kapela se totiž zdá mít po dvaceti letech v showbusinessu vyřešené všechny osobní frustrace a tak se pro tentokrát nechává unášet na vlně líbivé kytarové popiny. Z blíže neznámého důvodu, tolik populární v ostrovních rockových klubech. Možná zde sehrál roli současný trend jemných kytarovek, kterými bylo ještě nedávno otravně vystláno na předních hudebních kanálech (už toho bylo příliš) a člověk si jich všiml, kdykoliv zapnul televizi, ale jistý si úplně nejsem.

Nebo platí druhá verze, že by se zvukový vizionáři na stará kolena chtěli předvést před současnou povrchní generací, která je přeplněna pestrobarevnými bandy bez ksichtu, jaké každý měsíc vynáší do nebes britský plátek New Musical Express? Neřekl bych. Spíš si myslím, že tihle trendomejkři a šašci byli Bobbymu a Primal Scream vždycky naprosto u prdele. Ostatně, NME mají za důvěryhodný snad už jen vyšprtaní outsideři se zálibou v jízdě nočním metrem, post punku a náročných technických výkresech.

Primal Scream prostě chtěli nahrát moderní popové album, plné přímočarých písní, které bude více kytarové než elektronické, které bude jednoduché, ale ne blbé, a nechali se tak lehkovážně unášet skrze nablýskané sály luxusních nočních klubů. Kolekce tedy osciluje na hranici současné rockové moderny (tím myslím samozřejmě na retrařský mainstream) a semišového disca.

Album upoutá zejména jasně definovatelnými slogany v textech ("The Glory Of Love", "Beautiful Future" nebo "Suicide Bomb"), kterými je naplněné jako londýnský Down Town metrosexuály. Nové skladby nic neřeší, a tak bicí jen drží základní rytmus, kytary jemně pobrukují na elektro podkladech a rajských zvucích a Bobby ležérně recituje své snové melodie (viz.skvělá "Beautiful Summer").

Celkově vzato, žádné vizionářství se nekoná, ale v rámci diskografie zní tímto způsobem Primal Scream opravdu poprvé. Dopřejme jim tedy oddych. Příjemná deska, ale nikterak objevná nebo snad nepostradatelná.