"Sám musiš bejt schopnej tancovat, abys mohl napsat dobrej taneční track." Filozofie londýnského dua The Black Ghosts je jasná jako facka. Simon Lord a Theo Keating za sebou mají rozhodně ne nezajímavou hudební minulost. Je to totiž právě Simonův...
O-skupine
"Sám musiš bejt schopnej tancovat, abys mohl napsat dobrej taneční track." Filozofie londýnského dua The Black Ghosts je jasná jako facka. Simon Lord a Theo Keating za sebou mají rozhodně ne nezajímavou hudební minulost. Je to totiž právě Simonův hlas, který se táhne nesmrtelným remixem Simian od Justice. Teze originálního songu "Because we are your friends, you'll never be alone again" totiž vychází právě z jeho úst a vokálním tahounem je i u The Black Ghosts.
Chlapík s opravdu zábavným rodokmenem, v němž se nachází například dědeček, klasický to hudebník, jehož příspěvek nalezneme jak u The Beatles (A Day In The Life), tak ve Star Wars (Main Theme), a rodiče, kde otec vyráběl syntetizátory, které převáděly biologické pochody člověka na zvuk nebo pomáhaly lidem usínat, a matka tíhnoucí k ruskému mysticismu. Úlet.
Rodinné kořeny Theo Keatinga sice nejsou tak košaté, ale uznejte, že mít dědečka-režiséra, co nakroutil hororové The Satanic Rites Of Dracula a The Two Faces Of Evil, a vaše matka z vás proto dělá od útlého věku jejich fanouška, taky není úplně košer. Když se pak Keatingovi přestěhovali do staré domu, z jehož zahrady bylo vidět na neoklasicistní márnici, ve které byla pálena těla viktoriánských dětí, nikoho asi nepřekvapilo, že Theo našel zalíbení v knihách H.P. Lovercrafta.
Zářez v pop-music pak v 90. letech udělal s bigbeatovými The Wiseguys, hitovky Ooh La La a Start The Commotion to dotáhly třeba i do Zoolandera nebo televizních spotů Mitsubishi a Budweiseru. Zkrátka, The Black Ghosts jsou kluci k pohledání.
Na těchto a dalších jiných základech postavili eponymní debutovou desku. Label zkušeně počkal, až si The Black Ghosts dobudují renomé remixovou tvorbou (např. The Gossip, The Whip, Trabant, Charlotte Gainsbourg, Simian Mobile Disco) a několika živými vystoupení, která Simon a Theo koncipují jako hybridní DJský set, kombinovaný s živými efekty a zpěvem. Vydavatelství dělalo mrtvého brouka i začátkem roku a vzhledem k tomu, jak se na trhu objevovalo jedno podařené album vedle druhého, ukázalo se, že to byla dobrá volba.
The Black Ghosts byli klidní, podle několika rozhovorů stejně nečekali, že by debut šel ven dřív než v dubnu. Akorát se jim nepodařilo utajit, kdo je tím uncredited hostem ve skladbě Repetition Kills You. Damon Albarn. "Stejně to každej, kdo má uši, musí hnedka poznat." shrnul to Theo.
Celkem je na albu jedenáct skladeb, které mohou zdánlivě vyvolávat dojem, že The Black Ghosts - to je ideální letní soundtrack. Nic proti, nicméně není od věci podívat se trochu za roh. Slovní spojení "letní soundtrack" jako by se vylučovalo s jiným, a to "trvalá hodnota".
Zatímco loňské I Created Disco Calvina Harrise skutečně bylo albem dnů se zvýšenou sluneční aktivitou, The Black Ghosts nahráli sbírku rozličných tracků, které oscilují mezi přímočarými tanečními fláky (Any Way You Choose To Give It), příjemným popem (Don't Cry) či minimalistickou prací s hudebními prostředky (Some Way Through This), což z nich činí jedny z největších překvapení roku.
Zároveň nepohledli klamnému dojmu, že toho na první desce musí říct co nejvíc, protože další šanci už by nemuseli dostat, a člověk tak nemá pocit, že poslouchá další nekonečný taneční set. Protože, a to se asi shodneme, je jeden z největších voserů.
Abychom se vrátili na začátek. The Black Ghosts evidentně umí tancovat a na parketu zvládnou i spoustu jiných věcí. Good for them, good for us.
Chlapík s opravdu zábavným rodokmenem, v němž se nachází například dědeček, klasický to hudebník, jehož příspěvek nalezneme jak u The Beatles (A Day In The Life), tak ve Star Wars (Main Theme), a rodiče, kde otec vyráběl syntetizátory, které převáděly biologické pochody člověka na zvuk nebo pomáhaly lidem usínat, a matka tíhnoucí k ruskému mysticismu. Úlet.
Rodinné kořeny Theo Keatinga sice nejsou tak košaté, ale uznejte, že mít dědečka-režiséra, co nakroutil hororové The Satanic Rites Of Dracula a The Two Faces Of Evil, a vaše matka z vás proto dělá od útlého věku jejich fanouška, taky není úplně košer. Když se pak Keatingovi přestěhovali do staré domu, z jehož zahrady bylo vidět na neoklasicistní márnici, ve které byla pálena těla viktoriánských dětí, nikoho asi nepřekvapilo, že Theo našel zalíbení v knihách H.P. Lovercrafta.
Zářez v pop-music pak v 90. letech udělal s bigbeatovými The Wiseguys, hitovky Ooh La La a Start The Commotion to dotáhly třeba i do Zoolandera nebo televizních spotů Mitsubishi a Budweiseru. Zkrátka, The Black Ghosts jsou kluci k pohledání.
Na těchto a dalších jiných základech postavili eponymní debutovou desku. Label zkušeně počkal, až si The Black Ghosts dobudují renomé remixovou tvorbou (např. The Gossip, The Whip, Trabant, Charlotte Gainsbourg, Simian Mobile Disco) a několika živými vystoupení, která Simon a Theo koncipují jako hybridní DJský set, kombinovaný s živými efekty a zpěvem. Vydavatelství dělalo mrtvého brouka i začátkem roku a vzhledem k tomu, jak se na trhu objevovalo jedno podařené album vedle druhého, ukázalo se, že to byla dobrá volba.
The Black Ghosts byli klidní, podle několika rozhovorů stejně nečekali, že by debut šel ven dřív než v dubnu. Akorát se jim nepodařilo utajit, kdo je tím uncredited hostem ve skladbě Repetition Kills You. Damon Albarn. "Stejně to každej, kdo má uši, musí hnedka poznat." shrnul to Theo.
Celkem je na albu jedenáct skladeb, které mohou zdánlivě vyvolávat dojem, že The Black Ghosts - to je ideální letní soundtrack. Nic proti, nicméně není od věci podívat se trochu za roh. Slovní spojení "letní soundtrack" jako by se vylučovalo s jiným, a to "trvalá hodnota".
Zatímco loňské I Created Disco Calvina Harrise skutečně bylo albem dnů se zvýšenou sluneční aktivitou, The Black Ghosts nahráli sbírku rozličných tracků, které oscilují mezi přímočarými tanečními fláky (Any Way You Choose To Give It), příjemným popem (Don't Cry) či minimalistickou prací s hudebními prostředky (Some Way Through This), což z nich činí jedny z největších překvapení roku.
Zároveň nepohledli klamnému dojmu, že toho na první desce musí říct co nejvíc, protože další šanci už by nemuseli dostat, a člověk tak nemá pocit, že poslouchá další nekonečný taneční set. Protože, a to se asi shodneme, je jeden z největších voserů.
Abychom se vrátili na začátek. The Black Ghosts evidentně umí tancovat a na parketu zvládnou i spoustu jiných věcí. Good for them, good for us.
