Britská retro-glamrocková čtveřice The Darkness se sešla na sklonku 90. let v Londýně. Kytaristu Dana Hawkinse, basáka Frankieho Poullaina a bubeníka Eda Grahama doplnil jako poslední příchozí Danův bratr, zpěvák Justin Hawkins (nar. 17. 3....
O-skupine
Britská retro-glamrocková čtveřice The Darkness se sešla na sklonku 90. let v Londýně. Kytaristu Dana Hawkinse, basáka Frankieho Poullaina a bubeníka Eda Grahama doplnil jako poslední příchozí Danův bratr, zpěvák Justin Hawkins (nar. 17. 3. 1975), poté co jej trojice spoluhráčů viděla excelovat v místním karaoke baru u queenovské "Bohemian Rhapsody".
Justin měl od mlada rád hardrockovou klasiku a než za ostatními dorazil do britské metropole, zkoušel se ve východoanglickém Lowestoftu prosadit v revivalové skupině Deep Purple a dalších několika kapelách, ve kterých hrával na bicí či klávesy.
Kapela dobře zvážila své šance na komerční úspěch a rozhodla se postavit svůj úspěch na úsměvně servírovaném retru uplynulých let. The Darkness začínali vystupovat v severním Londýně, později se jejich věhlas rozšířil, zvláště díky britským žurnalistům, po celé Anglii.
Ve skladbách The Darknes je na první poslech patrná jejich inspirace skupinami 70. až 80. let, zvláště AC/DC, Queen, méně patrně, ale přece Thin Lizzy,Europe, Kiss, Led Zeppelin a Van Hallen. Rytmus basáka Frankieho Poullaina a bicáka Eda Grahama připomíná údernost AC/DC, úsměvný vokál Justina Hawkinse často přechází do falsetu jakým v počátcích existence Queen zpívával Freddie Mercury a Justinova či Danova kytara si občas zalaškuje se 'syntezátorovým' zvukem vlastoručně vyrobené kytary Briana Maye. Tyto nejčastěji používané stavební prvky repertoáru kapely jsou však velmi často nahrazovány jinými, stejně precizně odposlouchanými hudebními postupy.
Při pódiovém blbnutí si retro kapela Darkness, navlečená do nablýskaných glamrockových oblečků, samozřejmě potrpí na proslulá gesta, pózy a výskoky svých předchůdců. Vše je přirozené a s nadhledem, žádná křeč, jen jeden velký odvaz, jedna velká sranda oslavující prachem zaváté časy, kdy se hrávalo pro vlastní radost a ne naplnění něčích marketingových plánů.
Frontman Justin Hawkins, jehož jedno rameno zdobí jeho vytetované jméno a druhé fialové květy, si spolu s ostatními členy kapely řádně užívá každý koncert. Ostrovní obecenstvo se na své revivalové hrdiny chodí především dobře pobavit a nestojí o nějakou originalitu. Debutového alba "Permission to Land", vydaného v červenci 2003 a proslaveného singlem "I Believe In a Thing Called Love" se prodalo přes tři a půl milionů kusů. Retro-kvartet podpořil prodejnost desky celosvětovou šňůrou, předskakovali dokonce i Rolling Stones.
Justin Hawkins zamýšlel v roce 2005 natočit sólové album "British Whale". Prozatím z něj vzešel jen jeho debutující singl "This Town Ain't Big Enouhgt for Both of Us", předělávka největšího hitu losangelské dvojice bratrů z kapely Sparks. Nová sólová deska bude natočená, na rozdíl od analogových zařízení, se kterými pracují studioví technici The Darkness, s pomocí moderní techniky.
Druhé album "One Way Ticket to Hell… And Back", které se natáčelo ve venkovském studiu Dana Hawkinse v Lowstoftu, částečně dotvářelo v RTB studiu v Los Angeles a dokončilo ve studiu Rockfield v Monmouthu. Nahrávání provázely obrovské potíže. Nejprve se od zbytku kapely odtrhl frontman Justin Hawkins, který však nakonec našel cestu zpět k ostatním a dotvořil s nimi celé dílo. Na postu baskytaristy však tou dobou už figuroval nový příchozí Richie Edwards, fanatický fanoušek do legendárních Queen, který dělal Danovi Hawkinsovi kytarového technika od roku 2003 a lačně přijal nabídku ke členství ve skupině. Dusno ve studiu nevydýchal skot Frankie Poullain, jež odešel, údajně kvůli "neslučitelným hudebním rozdílům".
Na desce, jež vyšla v listopadu 2005, jsou na rozdíl od prvního počinu využity zvuky jež vydávají dudy, saxofony, trubky, a kromě klavíru a smyčcových nástrojů zaznívá i exotická peruánská píšťala.
Justin měl od mlada rád hardrockovou klasiku a než za ostatními dorazil do britské metropole, zkoušel se ve východoanglickém Lowestoftu prosadit v revivalové skupině Deep Purple a dalších několika kapelách, ve kterých hrával na bicí či klávesy.
Kapela dobře zvážila své šance na komerční úspěch a rozhodla se postavit svůj úspěch na úsměvně servírovaném retru uplynulých let. The Darkness začínali vystupovat v severním Londýně, později se jejich věhlas rozšířil, zvláště díky britským žurnalistům, po celé Anglii.
Ve skladbách The Darknes je na první poslech patrná jejich inspirace skupinami 70. až 80. let, zvláště AC/DC, Queen, méně patrně, ale přece Thin Lizzy,Europe, Kiss, Led Zeppelin a Van Hallen. Rytmus basáka Frankieho Poullaina a bicáka Eda Grahama připomíná údernost AC/DC, úsměvný vokál Justina Hawkinse často přechází do falsetu jakým v počátcích existence Queen zpívával Freddie Mercury a Justinova či Danova kytara si občas zalaškuje se 'syntezátorovým' zvukem vlastoručně vyrobené kytary Briana Maye. Tyto nejčastěji používané stavební prvky repertoáru kapely jsou však velmi často nahrazovány jinými, stejně precizně odposlouchanými hudebními postupy.
Při pódiovém blbnutí si retro kapela Darkness, navlečená do nablýskaných glamrockových oblečků, samozřejmě potrpí na proslulá gesta, pózy a výskoky svých předchůdců. Vše je přirozené a s nadhledem, žádná křeč, jen jeden velký odvaz, jedna velká sranda oslavující prachem zaváté časy, kdy se hrávalo pro vlastní radost a ne naplnění něčích marketingových plánů.
Frontman Justin Hawkins, jehož jedno rameno zdobí jeho vytetované jméno a druhé fialové květy, si spolu s ostatními členy kapely řádně užívá každý koncert. Ostrovní obecenstvo se na své revivalové hrdiny chodí především dobře pobavit a nestojí o nějakou originalitu. Debutového alba "Permission to Land", vydaného v červenci 2003 a proslaveného singlem "I Believe In a Thing Called Love" se prodalo přes tři a půl milionů kusů. Retro-kvartet podpořil prodejnost desky celosvětovou šňůrou, předskakovali dokonce i Rolling Stones.
Justin Hawkins zamýšlel v roce 2005 natočit sólové album "British Whale". Prozatím z něj vzešel jen jeho debutující singl "This Town Ain't Big Enouhgt for Both of Us", předělávka největšího hitu losangelské dvojice bratrů z kapely Sparks. Nová sólová deska bude natočená, na rozdíl od analogových zařízení, se kterými pracují studioví technici The Darkness, s pomocí moderní techniky.
Druhé album "One Way Ticket to Hell… And Back", které se natáčelo ve venkovském studiu Dana Hawkinse v Lowstoftu, částečně dotvářelo v RTB studiu v Los Angeles a dokončilo ve studiu Rockfield v Monmouthu. Nahrávání provázely obrovské potíže. Nejprve se od zbytku kapely odtrhl frontman Justin Hawkins, který však nakonec našel cestu zpět k ostatním a dotvořil s nimi celé dílo. Na postu baskytaristy však tou dobou už figuroval nový příchozí Richie Edwards, fanatický fanoušek do legendárních Queen, který dělal Danovi Hawkinsovi kytarového technika od roku 2003 a lačně přijal nabídku ke členství ve skupině. Dusno ve studiu nevydýchal skot Frankie Poullain, jež odešel, údajně kvůli "neslučitelným hudebním rozdílům".
Na desce, jež vyšla v listopadu 2005, jsou na rozdíl od prvního počinu využity zvuky jež vydávají dudy, saxofony, trubky, a kromě klavíru a smyčcových nástrojů zaznívá i exotická peruánská píšťala.
