Uriah Heep je britská rocková skupina založená roku 1969 v Londýně. Dvanáct z jejich alb se dostalo do žebříčku UK Albums Chart (Return to Fantasy dosáho 7. příčky v roce 1975) zatímco z patnácti alb Uriah Heep v žebříčku Billboard 200 bylo...
O-skupine
Uriah Heep je britská rocková skupina založená roku 1969 v Londýně. Dvanáct z jejich alb se dostalo do žebříčku UK Albums Chart (Return to Fantasy dosáho 7. příčky v roce 1975) zatímco z patnácti alb Uriah Heep v žebříčku Billboard 200 bylo nejúspěšnější Demons a Wizards (#23, 1972).
Skupina vznikla v listopadu 1969, když producent Gerry Bron pozval klávesistu Kena Henslyho (dříve člen skupin The Gods a Toe Fat), aby se připojil ke skupině Spice, která podepsala kontrakt u jeho značky Bronze Records. O skupině Uriah Heep bylo někdy žertovně hovořeno jako o "The Beach Boys heavy metalu, pro jejich melodické písničky a vícehlasé doprovodné vokály, ačkoliv jejich hudba je spíše shrnutím různorodých stylů jako jsou: progressive rock, hard rock, heavy metal, jazz a příležitostně i country. I přes ohromnou popularitu ve Velké Británii a kontinentální Evropě nebyli Uriah Heep nikdy schopni prosadit se výraznějším způsobem na americkém trhu, s výjimkou hitů Easy Livin’ z alba Demons and Wizards (1972), Sweet Loraine z alba The Magician’s Birthday (1972) a Stealin’ z alba Sweet Freedom (1973).
Skupina v 70, letech vydala několik komerčně úspěšných alb, včetně Uriah Heep Live (1973), ale jejich obecenstvo se v 80. letech změnilo, když se v USA a UK stali v podstatě kultovní kapelou, známou jen pro skutečné znalce. Uriah Heep si udrželi svůj význam v zemích jako Německo, Holandsko, Japonsko, Rusko a na Skandinávském a Balkánském poloostrově, kde stále vystupují na vyprodaných stadionech.
Historie
1967–1971
Mick Box rád hrával (kromě fotbalu) na kytaru, měl poloprofesionální skupinu, která se jmenovala The Stalkers. Hrávali na příležitostných akcích ve Walthamstow. Když tuto skupinu opustil zpěvák, jejich tehdejší bubeník Roger Penlington navrhl, že by mohli vyzkoušet jeho bratrance Davida Garricka. Mick byl s Davidem natolik spokojen, že se rozhodl zkusit profesionální dráhu. Založili spolu skupinu, která měla název Spice. David si změnil příjmení na Byron. Přes inzerát v hudebním časopise skupina sehnala bubeníka Alexe Napiera. Baskytarista Paul Newton přišel do Spice ze skupiny The Gods.
The Spice se snažili pod vedením otce Paula Newtona, jejich tehdejšího manažera, hrát vlastní tvorbu, avšak měli problém prosadit se v konkurenci, což koncem roku 1969 změnilo setkání s Gerry Bronem. Gerry Bron byl jedním z hudebních producentů ve firmě Hit Record Productions Ltd, která měla podíl ve firmě Philips Records. Čtyři první nahrávky skupiny Spice se dostaly na trh pod novou obchodní značkou Philips Vertigo.
Během následujících pár měsíců skupina prošla několika dalšími změnami.
Na začátku jim Bron navrhl změnu názvu na Uriah Heep podle jména záporné postavy z románu Charlese Dickense, David Copperfield. Využil toho, že na Vánoce roku 1969 byl trh přeplněn knihami Charlese Dickense, protože na roku 1970 připadalo sté výročí úmrtí tohoto autora.
Hledání hudebního stylu
Mick Box byl obdivovatelem skupiny Vanila Fudge a líbil se mu zvuk varhan Hammond na pozadí kytarové hudby ve skladbách této skupiny. Když měli nahranou polovinu jejich prvního alba začal Mick hledat hráče na klávesy. Nejprve spolupracovali se studiovým hráčem Colinem Woodem, ale později se dohodli, že by potřebovali stáleho hráče na klávesy, který by mohl hrát se skupinou i na vystoupeních. Paul Newton tehdy přivedl svého bývalého spoluhráče ze skupiny The Gods Kena Hensleye. Ken Hensley tehdy hrál na kytaru ve skupině Toe Fat.
Hensley přepracoval většinu Woodových nahrávek na novém albu a dokončil nahrávání kláves ve zbývajících skladbách. Autorsky se na prvním albu nejvíc podíleli Box a Byron. O tomto prvním albu Mick pobaveně říká, že když jej nahávali v Hamwell Community Centre, ve vedlejších dveřích studia právě nacvičovaly skupiny Shepherds Bush a Deep Purple. „Dokážete si představit jaký rachot byl tehdy mezi našimi dveřmi?“, hovoří Mick. = Nesmysl, Hamwell Community Centre nebylo žádným nahrávacím studiem, ale kulturním centrem, kde byly i nájemní zkušebny pro skupiny.
Když měli hotové tři čtvrtiny prvního alba, doporučil zpěvák Elton John Davidovi Byronovi nového bubeníka. Byl jím Nigel „Ollie“ Olsson, který tehdy nahrával s Eltonem. S tímto novým bubeníkem Uriah Heep dokončili své první album Very 'eavy... Very 'umble.
Album Very Eavy… Very ‘Umble vydané na 19. červen 1970, (v USA mělo toto album název Uriah Heep) bylo prezentací varhanovo-kytarového zvuku spojeného s teatrálním zpěvem Davida Byrona s dunivým zvukovým pozadím i když i tento prostor je vyplněn akustickými a jazzovými prvky. Podle vyjádření časopisu Rolling Stone připomínal „zrychlené Jethro Tull“.
Během nahrávání druhého alba odešel Olie Olson zpátky k Eltonovi Johnovi (neboť Elton začal slavit svoje první velké úspěchy) a na místo bubeníka nastoupil Keith Baker.
Druhé album Salisbury bylo jasnější, poznamenané stylem progresívního rocku svou 16 minutovou titulní skladbou (Salisbury), kterou nahrál 24- členný orchestr. Autorsky bylo ve velké míře „v rukách“ Kena Hensleye, který napsal polovinu skladeb alba a na druhé polovině měl též svůj podíl. Zvukově bylo velmi odlišné od předešlého alba.
Na tomto albu najdete i popěvkový „hit táborových ohňů“ Evropy 70. let Lady in Black. Tato skladba získala Zlatého Lva za 13 týdnů na prvním místě v žebříčcích evropských hitparád.
Uriah Heep absolvovali své první koncertní turné po USA. Na tomto turné s nimi byl další bubeník, Ian Clarke, který předtím hrál se skupinou Cressida (kteří hráli také pod firmou Vertigo). Koncertní turné se konalo v arénách s 20 000 sedadly. Jako podpora pro zvýšení návštěvnosti na jejich koncertech vystupovaly v USA tehdy velmi populární skupiny Three Dog Night a Steppenwolf.
„Hraní se skupinou Three Dog Night a Steppenwolf bylo po hudební stránce chybou, ale zároveň pro nás byla tato situace nezaplatitelnou zkušeností.“ hovoří o této akci Mick.
1972 - 1976
Po těchto koncertech Uriah Heep začali nahrávat v letních měsících roku 1971 své třetí album Look at Yourself. Na tomto albu najdeme hudbu, která byla charakteristická pro hardrockové kapely 70. let jako například titulní Look at Yourself nebo Tears in My Eyes.
Skladba „July Morning“ je považovaná za klasiku britského rocku spolu se Stairway to Heaven od Led Zeppelin a Child in Time od Deep Purple.
Jádrem skupiny Uriah Heep byly tři silné osobnosti s velkým tvořivým potenciálem. Byli to Box, Byron a Hensley. Ostatní členové byli v pozici řadových hráčů. V průběhu let vznikalo mezi nimi napětí, které vyúsťovalo k změnám v obsazení jednotlivých postů. Tak se stalo, že v dalším období na post basového kytaristy přišel Mark Clarke a Iana Clarka za bicími vystřídal Lee Kerslake. Aby si přidali na zajímavosti, atraktivnosti a tím získali širší publikum, rozhodli se v polovině roku 1975 přijmout jako hosta Johna Wettona, který byl známý účinkováním ve skupině King Crimson a ve skupině Roxy Music. V té době album Uriah Heep dosáhlo sedmé pozice v žebříčcích prodeje. Následně po tomto úspěchu se kapela vydala na koncertní šňůru po Skandinávii, Evropě, Británii, USA a Kanadě. Bron tehdy řekl, že do konce roku Uriah Heep bude hrát pro jeden milión diváků a nalétá 30 000 mil.
Členové skupiny propadali alkoholu. Při jednom koncertním excesu spadl opilý Mick Box do publika a zlomil si nohu. Na festivalu v Clevelandu v Ohiu potkali se skupinami Aerosmith, Blue Oyster a The Faces.
Uriah Heep vydali tehdy svou kompilaci The Best of Uriah Heep a David Byron vydal svůj sólový debut Take No Prissoners na jehož nahrávání mu pomáhali Mick a Lee. Ken vydal své druhé sólové album Eager to Please.
Skupina vydala Další album High and Mighty. Členům skupiny začala stoupat sláva do hlavy. Stupňovaly se problémy s alkoholem. Nejvíce mu propadl David Byron, který svým pitím ohrožoval úspěchy show, spolupráce s ním se zhoršovala, čímž si znepřátelil ostatní členy kapely a ti jej v červenci 1976 vyhodili.
Následující Davidovy pokusy o sólovou kariéru a návrat skončily neúspěchem. V únoru 1985 zemřel na selhání srdce při epileptickém záchvatu.
1976 - 1981
V roce 1976 vystřídal zpěváka Davida Byrona John Lawton z německé skupiny Lucifer’s Friend. Uriah Heep se z fantazijních témat vrátili k přímočarému hardrockovému zvuku, který byl pro tuto dobu typický.
Výměna Lawtona za zpěváka Johna Slomana, se kterým skupina natočila album Conquest, neměla u většiny fanoušků dobrou odezvu a tak roztrpčený Ken Hensley v září toho roku opustil skupinu, která byla ve stavu rozpadu.
Ke zbytku skupiny kytarista Mick Box našel nového zpěváka. Byl jím Pete Goalby ze skupiny Trapeze, která nebyla ani tak známá komerčním úspěchem, ale tím, že v určitých obdobích její členové přestupovali do jiných dobře známých skupin jako například Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake či Judas Priest.
Následující dvě alba ze začátku 80. let Abominog a Head First, která se vyznačovala vylepšením zvuku, zaujala mladší generaci fanoušků metalového stylu. Mick Box se tehdy stal lídrem skupiny a byl jím až do 5. dubna 2005.
1987–2013
Sestava zůstala mezi lety 1986 až 2007 nezměněna a Mick Box a byl v jejím čele, Trevor Bolder na na baskytaru, Lee Kerslake na bicí, zpěv Bernie Shaw a Phil Lanzon na klávesy. Jejich hlavní turné proběhlo v Německu, Holandsku, Skandinávii, Japonsku a Rusku. Návštěvnost jejich koncertů v USA a v Británii byla v 80. letech nízká. V prosinci 1987 byli jednou z vůbec prvních západních kapel, které v SSSR hráli (UB40 byli první v roce 1986) během politiky glasnosti. Na moskevském olympijském stadionu kapela vystoupila deset nocí po sobě pro celkem 180 000 lidí (Bernie Shaw to pamatoval "něco jako Beatlemania"), která byla v mezinárodním tisku popisována nejen jako úspěch Uriah Heep, ale zásadní průlom pro západní hudební scénu obecně. Koncerty byly nahrány a vydány jako živák Live in Moscow, který obsahoval tři nové skladby. Je ironií, že výlet za železnou opounu pomohl dobře znovu navázat na staré dobré jméno Uriah Heep zpět doma. Po sérii vyprodaných termínů v Československu, východním Berlíně a Bulharsku se kapela vrátila do Británie. V srpnu 1988 vystoupila Reading festivalu a dále ve Velké Británii hrála společně s kapelou The Dogs D'Amour. Raging Silence vyšlo v květnu 1989 a následoval návrat do SSSR a dále proběhly koncerty v Polsku, východního Berlína, šest v Brazílii a další britská tour.
Skupina produkuje více živých alb a výběrovek. Studiová alba nahrávají jen sporadicky. Na živých vystoupeních se objevují jako hosté i bývalí členové skupiny.
Pro rok 2013 dochází ke změně na postu baskytaristy. Dlouholetý člen Trevor Bolder se podrobil operaci rakoviny pankreasu, zastoupil jej John Jowitt, poté Dave Rimmer.
Dne 21. května 2013 Trevor Bolder zemřel.
Skupina vznikla v listopadu 1969, když producent Gerry Bron pozval klávesistu Kena Henslyho (dříve člen skupin The Gods a Toe Fat), aby se připojil ke skupině Spice, která podepsala kontrakt u jeho značky Bronze Records. O skupině Uriah Heep bylo někdy žertovně hovořeno jako o "The Beach Boys heavy metalu, pro jejich melodické písničky a vícehlasé doprovodné vokály, ačkoliv jejich hudba je spíše shrnutím různorodých stylů jako jsou: progressive rock, hard rock, heavy metal, jazz a příležitostně i country. I přes ohromnou popularitu ve Velké Británii a kontinentální Evropě nebyli Uriah Heep nikdy schopni prosadit se výraznějším způsobem na americkém trhu, s výjimkou hitů Easy Livin’ z alba Demons and Wizards (1972), Sweet Loraine z alba The Magician’s Birthday (1972) a Stealin’ z alba Sweet Freedom (1973).
Skupina v 70, letech vydala několik komerčně úspěšných alb, včetně Uriah Heep Live (1973), ale jejich obecenstvo se v 80. letech změnilo, když se v USA a UK stali v podstatě kultovní kapelou, známou jen pro skutečné znalce. Uriah Heep si udrželi svůj význam v zemích jako Německo, Holandsko, Japonsko, Rusko a na Skandinávském a Balkánském poloostrově, kde stále vystupují na vyprodaných stadionech.
Historie
1967–1971
Mick Box rád hrával (kromě fotbalu) na kytaru, měl poloprofesionální skupinu, která se jmenovala The Stalkers. Hrávali na příležitostných akcích ve Walthamstow. Když tuto skupinu opustil zpěvák, jejich tehdejší bubeník Roger Penlington navrhl, že by mohli vyzkoušet jeho bratrance Davida Garricka. Mick byl s Davidem natolik spokojen, že se rozhodl zkusit profesionální dráhu. Založili spolu skupinu, která měla název Spice. David si změnil příjmení na Byron. Přes inzerát v hudebním časopise skupina sehnala bubeníka Alexe Napiera. Baskytarista Paul Newton přišel do Spice ze skupiny The Gods.
The Spice se snažili pod vedením otce Paula Newtona, jejich tehdejšího manažera, hrát vlastní tvorbu, avšak měli problém prosadit se v konkurenci, což koncem roku 1969 změnilo setkání s Gerry Bronem. Gerry Bron byl jedním z hudebních producentů ve firmě Hit Record Productions Ltd, která měla podíl ve firmě Philips Records. Čtyři první nahrávky skupiny Spice se dostaly na trh pod novou obchodní značkou Philips Vertigo.
Během následujících pár měsíců skupina prošla několika dalšími změnami.
Na začátku jim Bron navrhl změnu názvu na Uriah Heep podle jména záporné postavy z románu Charlese Dickense, David Copperfield. Využil toho, že na Vánoce roku 1969 byl trh přeplněn knihami Charlese Dickense, protože na roku 1970 připadalo sté výročí úmrtí tohoto autora.
Hledání hudebního stylu
Mick Box byl obdivovatelem skupiny Vanila Fudge a líbil se mu zvuk varhan Hammond na pozadí kytarové hudby ve skladbách této skupiny. Když měli nahranou polovinu jejich prvního alba začal Mick hledat hráče na klávesy. Nejprve spolupracovali se studiovým hráčem Colinem Woodem, ale později se dohodli, že by potřebovali stáleho hráče na klávesy, který by mohl hrát se skupinou i na vystoupeních. Paul Newton tehdy přivedl svého bývalého spoluhráče ze skupiny The Gods Kena Hensleye. Ken Hensley tehdy hrál na kytaru ve skupině Toe Fat.
Hensley přepracoval většinu Woodových nahrávek na novém albu a dokončil nahrávání kláves ve zbývajících skladbách. Autorsky se na prvním albu nejvíc podíleli Box a Byron. O tomto prvním albu Mick pobaveně říká, že když jej nahávali v Hamwell Community Centre, ve vedlejších dveřích studia právě nacvičovaly skupiny Shepherds Bush a Deep Purple. „Dokážete si představit jaký rachot byl tehdy mezi našimi dveřmi?“, hovoří Mick. = Nesmysl, Hamwell Community Centre nebylo žádným nahrávacím studiem, ale kulturním centrem, kde byly i nájemní zkušebny pro skupiny.
Když měli hotové tři čtvrtiny prvního alba, doporučil zpěvák Elton John Davidovi Byronovi nového bubeníka. Byl jím Nigel „Ollie“ Olsson, který tehdy nahrával s Eltonem. S tímto novým bubeníkem Uriah Heep dokončili své první album Very 'eavy... Very 'umble.
Album Very Eavy… Very ‘Umble vydané na 19. červen 1970, (v USA mělo toto album název Uriah Heep) bylo prezentací varhanovo-kytarového zvuku spojeného s teatrálním zpěvem Davida Byrona s dunivým zvukovým pozadím i když i tento prostor je vyplněn akustickými a jazzovými prvky. Podle vyjádření časopisu Rolling Stone připomínal „zrychlené Jethro Tull“.
Během nahrávání druhého alba odešel Olie Olson zpátky k Eltonovi Johnovi (neboť Elton začal slavit svoje první velké úspěchy) a na místo bubeníka nastoupil Keith Baker.
Druhé album Salisbury bylo jasnější, poznamenané stylem progresívního rocku svou 16 minutovou titulní skladbou (Salisbury), kterou nahrál 24- členný orchestr. Autorsky bylo ve velké míře „v rukách“ Kena Hensleye, který napsal polovinu skladeb alba a na druhé polovině měl též svůj podíl. Zvukově bylo velmi odlišné od předešlého alba.
Na tomto albu najdete i popěvkový „hit táborových ohňů“ Evropy 70. let Lady in Black. Tato skladba získala Zlatého Lva za 13 týdnů na prvním místě v žebříčcích evropských hitparád.
Uriah Heep absolvovali své první koncertní turné po USA. Na tomto turné s nimi byl další bubeník, Ian Clarke, který předtím hrál se skupinou Cressida (kteří hráli také pod firmou Vertigo). Koncertní turné se konalo v arénách s 20 000 sedadly. Jako podpora pro zvýšení návštěvnosti na jejich koncertech vystupovaly v USA tehdy velmi populární skupiny Three Dog Night a Steppenwolf.
„Hraní se skupinou Three Dog Night a Steppenwolf bylo po hudební stránce chybou, ale zároveň pro nás byla tato situace nezaplatitelnou zkušeností.“ hovoří o této akci Mick.
1972 - 1976
Po těchto koncertech Uriah Heep začali nahrávat v letních měsících roku 1971 své třetí album Look at Yourself. Na tomto albu najdeme hudbu, která byla charakteristická pro hardrockové kapely 70. let jako například titulní Look at Yourself nebo Tears in My Eyes.
Skladba „July Morning“ je považovaná za klasiku britského rocku spolu se Stairway to Heaven od Led Zeppelin a Child in Time od Deep Purple.
Jádrem skupiny Uriah Heep byly tři silné osobnosti s velkým tvořivým potenciálem. Byli to Box, Byron a Hensley. Ostatní členové byli v pozici řadových hráčů. V průběhu let vznikalo mezi nimi napětí, které vyúsťovalo k změnám v obsazení jednotlivých postů. Tak se stalo, že v dalším období na post basového kytaristy přišel Mark Clarke a Iana Clarka za bicími vystřídal Lee Kerslake. Aby si přidali na zajímavosti, atraktivnosti a tím získali širší publikum, rozhodli se v polovině roku 1975 přijmout jako hosta Johna Wettona, který byl známý účinkováním ve skupině King Crimson a ve skupině Roxy Music. V té době album Uriah Heep dosáhlo sedmé pozice v žebříčcích prodeje. Následně po tomto úspěchu se kapela vydala na koncertní šňůru po Skandinávii, Evropě, Británii, USA a Kanadě. Bron tehdy řekl, že do konce roku Uriah Heep bude hrát pro jeden milión diváků a nalétá 30 000 mil.
Členové skupiny propadali alkoholu. Při jednom koncertním excesu spadl opilý Mick Box do publika a zlomil si nohu. Na festivalu v Clevelandu v Ohiu potkali se skupinami Aerosmith, Blue Oyster a The Faces.
Uriah Heep vydali tehdy svou kompilaci The Best of Uriah Heep a David Byron vydal svůj sólový debut Take No Prissoners na jehož nahrávání mu pomáhali Mick a Lee. Ken vydal své druhé sólové album Eager to Please.
Skupina vydala Další album High and Mighty. Členům skupiny začala stoupat sláva do hlavy. Stupňovaly se problémy s alkoholem. Nejvíce mu propadl David Byron, který svým pitím ohrožoval úspěchy show, spolupráce s ním se zhoršovala, čímž si znepřátelil ostatní členy kapely a ti jej v červenci 1976 vyhodili.
Následující Davidovy pokusy o sólovou kariéru a návrat skončily neúspěchem. V únoru 1985 zemřel na selhání srdce při epileptickém záchvatu.
1976 - 1981
V roce 1976 vystřídal zpěváka Davida Byrona John Lawton z německé skupiny Lucifer’s Friend. Uriah Heep se z fantazijních témat vrátili k přímočarému hardrockovému zvuku, který byl pro tuto dobu typický.
Výměna Lawtona za zpěváka Johna Slomana, se kterým skupina natočila album Conquest, neměla u většiny fanoušků dobrou odezvu a tak roztrpčený Ken Hensley v září toho roku opustil skupinu, která byla ve stavu rozpadu.
Ke zbytku skupiny kytarista Mick Box našel nového zpěváka. Byl jím Pete Goalby ze skupiny Trapeze, která nebyla ani tak známá komerčním úspěchem, ale tím, že v určitých obdobích její členové přestupovali do jiných dobře známých skupin jako například Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake či Judas Priest.
Následující dvě alba ze začátku 80. let Abominog a Head First, která se vyznačovala vylepšením zvuku, zaujala mladší generaci fanoušků metalového stylu. Mick Box se tehdy stal lídrem skupiny a byl jím až do 5. dubna 2005.
1987–2013
Sestava zůstala mezi lety 1986 až 2007 nezměněna a Mick Box a byl v jejím čele, Trevor Bolder na na baskytaru, Lee Kerslake na bicí, zpěv Bernie Shaw a Phil Lanzon na klávesy. Jejich hlavní turné proběhlo v Německu, Holandsku, Skandinávii, Japonsku a Rusku. Návštěvnost jejich koncertů v USA a v Británii byla v 80. letech nízká. V prosinci 1987 byli jednou z vůbec prvních západních kapel, které v SSSR hráli (UB40 byli první v roce 1986) během politiky glasnosti. Na moskevském olympijském stadionu kapela vystoupila deset nocí po sobě pro celkem 180 000 lidí (Bernie Shaw to pamatoval "něco jako Beatlemania"), která byla v mezinárodním tisku popisována nejen jako úspěch Uriah Heep, ale zásadní průlom pro západní hudební scénu obecně. Koncerty byly nahrány a vydány jako živák Live in Moscow, který obsahoval tři nové skladby. Je ironií, že výlet za železnou opounu pomohl dobře znovu navázat na staré dobré jméno Uriah Heep zpět doma. Po sérii vyprodaných termínů v Československu, východním Berlíně a Bulharsku se kapela vrátila do Británie. V srpnu 1988 vystoupila Reading festivalu a dále ve Velké Británii hrála společně s kapelou The Dogs D'Amour. Raging Silence vyšlo v květnu 1989 a následoval návrat do SSSR a dále proběhly koncerty v Polsku, východního Berlína, šest v Brazílii a další britská tour.
Skupina produkuje více živých alb a výběrovek. Studiová alba nahrávají jen sporadicky. Na živých vystoupeních se objevují jako hosté i bývalí členové skupiny.
Pro rok 2013 dochází ke změně na postu baskytaristy. Dlouholetý člen Trevor Bolder se podrobil operaci rakoviny pankreasu, zastoupil jej John Jowitt, poté Dave Rimmer.
Dne 21. května 2013 Trevor Bolder zemřel.
