Vidiek byl v dobrém slova smyslu vždy tak trochu "mimo". Více než stojaté vody tehdy ještě státem řízeného showbuzzinesu řádně rozčeřil již svým debutem v roce 1988. Mnozí tenkrát nechápali, jakpak to ti chlapci v klipu, natočeném na dvorku Kuricovy chaloupky, vlastně "mají", je to pop, není to pop? Nicméně deska zabodovala jak u pravověrných rockerů tak mezi "holkama z intru". Optikou rozděleného státu to sice mohlo v následujícím desetiletí vypadat jako, že se po Vidieku slehla zem, ale opak byl v pravdou. V domácích měřítkách jeho popularita rozhodně neklesala, naopak z pozice "objevu" se vyhoupl mezi zavedené stálice. Svědčí o tom mimo jiné i účast Jany Kirschner, leadera Hexu Petera Dudáka, Mišo Kaščáka či Věry Bílé na aktuálním živém albu. To shrnuje dosavadní čtrnáctiletou kariéru kapely od prvních dvou bezejmenných desek z roku 1988 respektive 1994 až po zatím poslední album "Štyri" (1997). Hity jako "Vidiečan" a "Nechajte si ju" pochopitelně neabsentují.

Ten kdo zná právě pouze tyto prastaré hity a je zvědavý, co vlastně Jano Kuric a spol. od roku 1988 prováděli, může být deskou trochu zklamán. Vidiek se totiž za ta léta neposunul v podstatě ani o krok a to nemám na mysli pouze hudební směřování jako takové či hráčský um jednotlivých členů. V osmdesátých letech jsem měl sice jiné zájmy než chodit na koncerty do klubů, nicméně ruku do ohně bych za to, že Vidiek v roce 2001 zní jinak než v létech osmdesátých, rozhodně nedal. Živé provedení písniček na albu věrně kopíruje své studiové předlohy a divákům se například místy dostane řádné porce analogových synthi zvuků jak vystřižených z Trianglu blahé paměti.

Jenomže jak můžeme slyšet z odezvy publika a jak jsem sám mohl zažít při nedávném koncertu v pražské Akropoli, nikoho to příliš netrápí. Jednak část publika přirozeně stárne spolu s kapelou a jednak jistý konzervatismus k Vidieku vlastně vždycky tak nějak patřil, už jenom ten název... .Navíc Vidiek nemá zapotřebí objevovat stále dokola Ameriku - svůj styl balancující na úzké hraně mezi popem a rockem, líbivostí a sebeironií, dotáhl dávno do dokonalosti. Výbornou průpravou byl již jeho legendární novovlný předchůdce Ventil RG, který v trochu ostřejší podobě základní stavební kameny dnešního Vidieku - tzn. cit pro chytlavou melodii a tanečnost spolu s rockovým drajvem a chytrými texty - definoval. Na první pohled to sice působí banálně, ale rozhodně to stále není na Slovensku ani u nás pravidlem.

Výběry, jakým je tento, mívají většinou na potenciálního kupce uchystaný chyták v podobě nějakých těch "unreleased" materiálů. Vidiek zařadil zbrusu novou a hitovými ambicemi rozhodně oplývající "Námornickou" + jeden cover (či tradicionál?) "O Maňo (Mamy Blue)", takto duet Jano Kurica s Věrou Bílou. Právě tato píseň vlastně do jisté míry popírá výše řečené o nijakém vývoji kapely, jedná se totiž o příjemný a zajímavý ethno-jazzový výlet, který oběma zúčastněným více než sluší.

V době všelijakých post-progresivních trendů, zůstává Vidiek stále stejný a stále fajn. A to je dobře, minimálně pro jeho fanoušky.