O-skupine
Snad už od doby, kdy se krajinou nesly rytmy buvolích bubnů, je sen každého umělce etablovaného na domácí scéně vytetovat své jméno na pobřeží Atlantiku. Amerika je zábavní Hvězdná Brána a stane-li se člověk zámkem na ní, je dostatečně pravděpodobné, že mu planeta začne být malá.
Většina umělců se z nějakého artisticky prapodivného důvodu při zábalu do spojené vlajky přitiskne k přístupu antropologa, který, aby se stal lidojedem, ukousl nohu svému kolegovi. A pak jen těžko dávají smysl komukoliv, kdo se snaží uchopit jejich hudbu či nedejMano text, aniž by byl v rozpoložení pro teen časopisy. Mezi několik světlých výjimek, jež v rámci adaptace na jiné prostředí neplatily půlkou dolaru slepenou s jenem, patří například Dir en grey. Kdyby nebylo jedné okolnosti, nejspíše by bývali na stejný čestný post dosáhli po čase i Zilch.
hide začal svou úspěšnou, a o pár let později radikálně zakončenou, kariéru v roce 1993 vydáním singlu Eyes Love You. Albem hide your face pak navždy potvrdil, že všechny příznaky hudební výjimečnosti prokázané při tvorbě pro X JAPAN jsou karáty pro širokou hudební a osobnostní zlatou žílu.
Byla to kombinace náklonnosti pro místo a jeho jazyk, přátelství v hudebním i nehudebním průmyslu za ty roky utvořená, a touhy (pravděpodobně v poměru píseň/lahev) po mírně drsnějším sdělení a dalším rockovém a lyrickém rozpětí, která dala ve druhé polovině devadesátých let vzniknout nápadu na skupinu, jež by mohla vedle hideho domácího publika - které by bývalo samozřejmě reagovalo na jméno nezávisle na jazyku alba - oslovit i americký a poté evropský kontinent. Že později obsazovali v Japonsku první místa hitparád, lze více či méně trpce připsat roku 1998, době, která stejně dobře vyšvihla Pink Spider až k MTV.
Zilch vznikli mezi rokem 1995 a 1996 a už v té době měli hotový svůj videoklip k Electric Cucumber. Jak hide sám řekl, japonská (a nejspíše žádná) televize v té době nebyla připravená na PV, které je velmi osobité a jak je známo, kdykoliv se spojí hide a osobitost, křehčí duše končí v péči psychiatra. Video, stejně jako všechno audio Zilch se týkající, vyšlo až po hideho smrti.
První a v jistém smyslu jediné album 3.2.1, pro fajnšmekry nanejvýš slibné skupiny, vyšlo 23. července 1998 v Japonsku. K simultánnímu vydání v Evropě a USA už nedošlo. Jak zbylá skupina, tak I.N.A se snažili seč mohli, aby album vyšlo co nejblíže době, na kterou bylo plánováno a do rukou fanoušků se dostalo s co nejmenšími post zásahy.
Se vším tím pečlivým plánováním a rozmyslem by jeden očekával, že Zilch budou projekt tvořený s mrazíkovskou profesionalitou. Univerzální poselství Zilch, ke kterému by neměl mít přístup žádný student angličtiny pod devadesát devět a google translátor nikdy, však dává tušit, že plánovaný koncert skupiny s Marilynem Mansonem býval mohl být nejzajímavějším setkáním v dějinách duševně hnutých na jednom pódiu.
Nikdo z členů Zilch nebyl a nebude žádné ořezávátko pro měkké tužky; hidemu personálně nejbližší Ray McVeigh, kterého wapa část fanynek příliš nemusí pro jeho oddanou snahu nesložit skupinu do ebenové rakve, je známý pro svou kytaru v britské punkové skupině sedmdesátých a osmdesátých let The Professionals (jejíž hlavní duo se rekrutovalo z nikoho menšího než legendárních Sex Pistols).
Basák Paul Raven hrál s Killing Joke, multižánrovou - přičemž žánrem se myslí vše, před čím by se popu rozklepala kolena - anglickou kapelou, a později jsou jeho jméno a schopnosti zastihnutelné v Prong nebo Ministry. Od 20. října 2007 se Paul už bohužel dívá s hidem na svět z druhé strany.
Zilch jsou často nazývaní americko-japonskou skupinou, ale jediný skutečný Američan je Joey Castillo, který dnes bubnuje pro Queens of the Stone Age a začínal s Wasted Youth, drsnými kluky z Los Angeles.
V neposlední řadě k Zilch neodmyslitelně patří i I.N.A, zdánlivě nenápadný člen Spread Beaver, který se už od hideho singlu Dice staral o vše, co se týkalo nahrávání, mixování a dobrovolného vyhýbání se kameře. Jako nejbližší analogie k tomu, co by byl hide bez I.N.A, je hudební situace, v níž by se ocitl Gackt bez Chachamarua.
Se dvěma či třemi výjimkami snad neexistoval žánr, který by hide ve svých písničkách někdy nepoužil. Stejně tak plánoval, aby se Zilch jednou oblékli do elektroniky. Album remixů Bastard Eyes vyšlo 3. března 1999 a podílelo se na něm více lidí, než bylo u nás v osmdesátém devátém klíčů.
Po hideho smrti Zilch ještě nějakou dobu pokračovali; vydali dva singly (Mimizuzero a Charlie's Children) a v září 2001 album Skyjin, ve kterém na post zpěváka nastoupil Ray a skladby jsou zpestřeny basou J z LUNA SEA. Celkově si v Zilch podalo notu mnoho interpretů, z čehož některá jména by ortodoxního příznivce rockových legend zřejmě zeuforizovala na věčnost.
Od hideho se dala jistě očekávat spousta dalších překvapení, na které už bohužel nedošlo, nehledě na to, že Zilch mohli být vítanou alternativou tvrdé muziky pro tu část japanofilek, kterým u západních zpěváků vadí chlupatá hruď, ale i tak hide stále zůstane nejbezprostřednějším, nejoriginálnějším a pravděpodobně nejšílenějším japonským umělcem své hudební generace.
Většina umělců se z nějakého artisticky prapodivného důvodu při zábalu do spojené vlajky přitiskne k přístupu antropologa, který, aby se stal lidojedem, ukousl nohu svému kolegovi. A pak jen těžko dávají smysl komukoliv, kdo se snaží uchopit jejich hudbu či nedejMano text, aniž by byl v rozpoložení pro teen časopisy. Mezi několik světlých výjimek, jež v rámci adaptace na jiné prostředí neplatily půlkou dolaru slepenou s jenem, patří například Dir en grey. Kdyby nebylo jedné okolnosti, nejspíše by bývali na stejný čestný post dosáhli po čase i Zilch.
hide začal svou úspěšnou, a o pár let později radikálně zakončenou, kariéru v roce 1993 vydáním singlu Eyes Love You. Albem hide your face pak navždy potvrdil, že všechny příznaky hudební výjimečnosti prokázané při tvorbě pro X JAPAN jsou karáty pro širokou hudební a osobnostní zlatou žílu.
Byla to kombinace náklonnosti pro místo a jeho jazyk, přátelství v hudebním i nehudebním průmyslu za ty roky utvořená, a touhy (pravděpodobně v poměru píseň/lahev) po mírně drsnějším sdělení a dalším rockovém a lyrickém rozpětí, která dala ve druhé polovině devadesátých let vzniknout nápadu na skupinu, jež by mohla vedle hideho domácího publika - které by bývalo samozřejmě reagovalo na jméno nezávisle na jazyku alba - oslovit i americký a poté evropský kontinent. Že později obsazovali v Japonsku první místa hitparád, lze více či méně trpce připsat roku 1998, době, která stejně dobře vyšvihla Pink Spider až k MTV.
Zilch vznikli mezi rokem 1995 a 1996 a už v té době měli hotový svůj videoklip k Electric Cucumber. Jak hide sám řekl, japonská (a nejspíše žádná) televize v té době nebyla připravená na PV, které je velmi osobité a jak je známo, kdykoliv se spojí hide a osobitost, křehčí duše končí v péči psychiatra. Video, stejně jako všechno audio Zilch se týkající, vyšlo až po hideho smrti.
První a v jistém smyslu jediné album 3.2.1, pro fajnšmekry nanejvýš slibné skupiny, vyšlo 23. července 1998 v Japonsku. K simultánnímu vydání v Evropě a USA už nedošlo. Jak zbylá skupina, tak I.N.A se snažili seč mohli, aby album vyšlo co nejblíže době, na kterou bylo plánováno a do rukou fanoušků se dostalo s co nejmenšími post zásahy.
Se vším tím pečlivým plánováním a rozmyslem by jeden očekával, že Zilch budou projekt tvořený s mrazíkovskou profesionalitou. Univerzální poselství Zilch, ke kterému by neměl mít přístup žádný student angličtiny pod devadesát devět a google translátor nikdy, však dává tušit, že plánovaný koncert skupiny s Marilynem Mansonem býval mohl být nejzajímavějším setkáním v dějinách duševně hnutých na jednom pódiu.
Nikdo z členů Zilch nebyl a nebude žádné ořezávátko pro měkké tužky; hidemu personálně nejbližší Ray McVeigh, kterého wapa část fanynek příliš nemusí pro jeho oddanou snahu nesložit skupinu do ebenové rakve, je známý pro svou kytaru v britské punkové skupině sedmdesátých a osmdesátých let The Professionals (jejíž hlavní duo se rekrutovalo z nikoho menšího než legendárních Sex Pistols).
Basák Paul Raven hrál s Killing Joke, multižánrovou - přičemž žánrem se myslí vše, před čím by se popu rozklepala kolena - anglickou kapelou, a později jsou jeho jméno a schopnosti zastihnutelné v Prong nebo Ministry. Od 20. října 2007 se Paul už bohužel dívá s hidem na svět z druhé strany.
Zilch jsou často nazývaní americko-japonskou skupinou, ale jediný skutečný Američan je Joey Castillo, který dnes bubnuje pro Queens of the Stone Age a začínal s Wasted Youth, drsnými kluky z Los Angeles.
V neposlední řadě k Zilch neodmyslitelně patří i I.N.A, zdánlivě nenápadný člen Spread Beaver, který se už od hideho singlu Dice staral o vše, co se týkalo nahrávání, mixování a dobrovolného vyhýbání se kameře. Jako nejbližší analogie k tomu, co by byl hide bez I.N.A, je hudební situace, v níž by se ocitl Gackt bez Chachamarua.
Se dvěma či třemi výjimkami snad neexistoval žánr, který by hide ve svých písničkách někdy nepoužil. Stejně tak plánoval, aby se Zilch jednou oblékli do elektroniky. Album remixů Bastard Eyes vyšlo 3. března 1999 a podílelo se na něm více lidí, než bylo u nás v osmdesátém devátém klíčů.
Po hideho smrti Zilch ještě nějakou dobu pokračovali; vydali dva singly (Mimizuzero a Charlie's Children) a v září 2001 album Skyjin, ve kterém na post zpěváka nastoupil Ray a skladby jsou zpestřeny basou J z LUNA SEA. Celkově si v Zilch podalo notu mnoho interpretů, z čehož některá jména by ortodoxního příznivce rockových legend zřejmě zeuforizovala na věčnost.
Od hideho se dala jistě očekávat spousta dalších překvapení, na které už bohužel nedošlo, nehledě na to, že Zilch mohli být vítanou alternativou tvrdé muziky pro tu část japanofilek, kterým u západních zpěváků vadí chlupatá hruď, ale i tak hide stále zůstane nejbezprostřednějším, nejoriginálnějším a pravděpodobně nejšílenějším japonským umělcem své hudební generace.
